Podivuhodné tóny Petra Nikla - Meander.cz

Podivuhodné tóny Petra Nikla

Tomáš Hučka, Host, 8. 3. 2009

Představovat všestrannou osobnost výtvarníka, hudebníka, divadelníka a spisovatele Petra Nikla (1960), nositele řady ocenění, jistě není zapotřebí. Jeho svérázné výtvarné i jazykové cítění se promítlo i do nové knihy s podivným názvem Jělěňovití, jež před čtenářem rozvíjí hravé a nonsensové povídání, veršování a tiché přemítání o prapodivném lesním světě a jeho parůžkatých obyvatelích. Z tmavomodré snové hloubky stránek vystupují uspořádané verše i neverše, pár slov spojených do kouzelného nesmyslu, vypovídajícího o tajemném tanci jelenů, o jejich vlnících se parožích, jimiž vpisují do nočních mlh obrazy svého světa. Ocitáme se kdesi na rozhraní pohádkového a surrealistického světa, za hranicí bludného kořene, kde se ustálený význam slov hroutí a přetváří ať již do překvapivě nových a hravě naivních obsahů či do zauzleného poetického ne-smyslu.


Zmocňovat se Niklovy knihy běžnými literárněteoretickými pojmy je arci neplodné, neboť dílo samo jako by se pojmů zbavovalo: setřásá tíživost logiky a kauzality. Podobně zjednodušené a nepřesné by bylo prosté zařazení Jělěňovitých do oblasti dětské či pohádkové literatury, neboť Niklův text je žánrově i stylově neuchopitelný, vzdorující kategorizaci. Navzdory tomu je ale pociťovatelný a téměř hmatatelný: z neurčitých slov, z náznaků smyslu i ne-smyslu vyrůstají smyslově konkrétní estetické prožitky hloubky, měkkosti, něhy, ale též tajemství a krásy. Nikl jako by se nepozorovaně přehoupl ze sféry čistě literárního textu do oblasti hudby, do měkkých linií ztajených tónů:

"Sedla mi sova na klín, pohroužil jsem se do snu, jako kdybych byl leknín, který chce unést sosnu.
Když jsem otevřel oči, byla ta sova ta tam, možná mám mlhu vlčí, možná se sám sobě zdám."


Smyslové pociťování Niklových textů je ovšem spíše niternými ozvěnami, znovunalezenými hlasy, jimiž promlouvají záchvěvy dávno ztracené dětské imaginace v duši dospělého čtenáře. Hluboký tón veršů je v zápětí rozrušován hravostí, lehkou ironií i absurdností, jako by tajemství a zádumčivost byly také jen jednou z ustavičně se proměňujících rovin, ztrácejících smysl v momentu, kdy si čtenář myslí, že se ho zmocnil. Od melancholicky jemných a vyzrálých veršů přechází autor k dětským říkankám, avšak i ty skrývají osten elegantní ironie a vtipné hravosti:

"Oči lesklé, tiše funí pa pa pa pa pa pa pa pakůň, pa pa pa pa pa pa pa pakůň, zrcadlí ho v noci tůň. Nosem saje vlhkou vůni pa pa pa pa pa pa pa pakůň, pa pa pa pa pa pa pa pakůň vdechuje tu lesní tůň.
(.)."

Rozrušování významů a přehazování, zrcadlení i zmatení obrazů příkladně ilustrují i další verše:

"Z protějšího břehu silueta hledí, částečně je v lehu, částečně tam sedí.
U soutoku ramen v čajích voní šalvěj.
Na břehu je JELEN.
Na hladině NELEJ."

Co tedy Niklova kniha nabízí? Především nebývalým způsobem podněcuje imaginaci, otevírá nové průhledy do ireálného světa kouzel, ovšem dikcí, jež přetváří tento nový svět do čehosi reálného, citově zakusitelného a omamného až k závrati. Integrální součástí textů jsou autorovy ilustrace, které svým zamženým výrazem podtrhují atmosféru slova: z tmavomodrých stránek jako z příkrovu lesní noci vystupují bledé, avšak jemné a něžné přízraky parohatých, vyplouvají z temných mýtin jako přízračné bytosti. Kresby se pohybují mezi surrealistickou, naivistickou, ale též symbolistní formou, aby současně přesné kategorizaci unikaly podobně jako text. Promlouvají o baladických tajemstvích, neuchopitelnosti i zázračném světě probuzené obrazotvornosti. Jejich téměř geometrická přesnost, ladnost linií i měkkost stínování se pohybuje mezi snem a zjevením. Podobně klikaté zdvojené tahy, evokující "písmo" jeleního paroží, protínají text nejen jako hravý náznak psaní jelenů i kozorohů ("Jeleni od sebe opisují tak, / že se zaklesnou parožím jeden do druhého / a hlavami krouží krasopisné tance."), ale vemlouvají se čtenáři jako šifra, jíž snad kdysi v dětství byl schopen rozumět.
Niklovu knihu je třeba chápat jako estetický artefakt, jako celek: počínaje textem přes kresby až k celkovému grafi ckému a technickému provedení knihy. Nejen barva stránek, ale i formát publikace, to vše tvoří nedělitelnou jednotu, jež promlouvá ke čtenáři především krásou v sobě ztajenou. A té je nám arci zapotřebí, neboť:

"Kdyby jeleni nic nepsali, věděli bychom o nich prd."