Zde najdeš, co Ti schází - Meander.cz

Zde najdeš, co Ti schází

Igor Fic, Tvar, 19. 2. 2009

Jednou z dalších půvabných knížek nakladatelství Meander se jmenuje Velká cesta Malého pána. Autory jsou Lenka Uhlířová a Jiří Stach. Spolupráce spřízněná generacemi a krví. MALÝ PÁN, jakých bylo a je v podobě princů, tuláčků a chlapečků mnoho, si žije svým způsobem života, spokojeně, bezstarostně, tiše, jako když lehce a neslyšně padá těžký únorový sníh. Odtud se odvíjí pohádkový příběh, který koliduje mezi lidovou a autorskou pohádkou. Nalezneme v něm celou řadu mytických archetypů a zcela vážně míněnou snahu o jejich realizaci v autorčině tvůrčí ambici, ve výtvarném doprovodu ke knize a - jak se lze domnívat -v dětském myšlení a cítění jejich dětí. Vždyť dětská zkušenost vidění světa je to, co nás obohacuje a osvobozuje.
Jak začíná cesta MALÉHO PÁNA? Přichází sen. Sen jako iniciační okamžik, který obrátí celý jeho dosavadní život spočívající v bezpečí stereotypu. Zvyk a stereotyp mnohdy hraničí s lhostejností, z níž byl snem, svým životním snem MALÝ PÁN probuzen. Probuzení jako zrození. Prozření. Ale ještě ne vidění a vědění. To je začátek. Klučina se vydává na cestu, k níž se rozhodl právě osmého dne od toho iniciačního snu. Pochopitelně; osmička znamená znovuzrození. Ale co ten maličký viděl ve svém snu? Dům a nad jeho dveřmi nápis: ZDE NAJDEŠ, CO TI SCHÁZÍ! K tomuto snu i k autorčinu textu se váže výtvarný doprovod. Vzpomínal jsem, co mi ta jedinečná kompozice připomíná. Vždyť to není jen malý poutníček z této pohádky. Pak jsem našel Caspara Davida Friedricha a jeho "Chausera" v lese z roku 1813. Mohu se plést, ale většina Stachova výtvarného doprovodu je variací významných výtvarných děl minulosti, ba co víc, výtvarným dotvářením a přizpůsobením objektů počínaje megalitickými stavbami v Stonehenge a konče výtvarným záznamem zvířecích stop ve sněhu jakožto ryze přírodním rukopisem na protilehlé straně popisované knihy. Ale výtvarných inspirací bychom našli daleko víc.
Pro čtenáře, tedy alespoň pro dospělého čtenáře, jsou ovšem neméně důležité literární inspirace Lenky Uhlířové. Není těžké nahlédnout, že výtvarný doprovod s nimi koresponduje tak úzce, jak jen to jde. Výsledný dojem je nejen úctyhodný, ale i povznášející. Zpět k Friedrichovi. Poutníček prochází krajinou. Jde vstříc cíli své cesty, na kterou se vydat musel, a po straně strmí obrovská hradba lesa, k níž jakoby míří. Snad je to jednoduché: "Kde v půli život náš je se svou poutí, / procházet musel jsem tak temným lesem, / že pravý směr jsem nemoh uhodnouti." Úvodní verše z impozantního Dantova díla navazují na to, co bylo známo dávno před ním, stejně jako co ovlivňuje básníky a spisovatele do dnešních časů. Není důležité, jestli si je mladý čtenář či MALÝ PÁN umí vyložit, zda podle těchto mýtických, kulturních a literárních archetypů vědomě jedná. Důležité je, že jsou a že tvoří jednotlivé fáze našeho života, byť bychom si jejich smysl uvědomovali až ex post.
A že jich není v této pohádce málo. Pohádka navazuje na mýtus. Mýtus je spojen s vyprávěním, a to se slovem. Slovo, stejně jako obraz, představuje mýtus. To je neobyčejně důležité, jelikož pohádka pak může zprostředkovat smysl světa, v němž konkrétní človíček žije. Především díky neobyčejné přesvědčivosti podání a díky souladu životní zkušenosti lidské bytosti s přesvědčivostí mýtu či pohádky, přesvědčivosti, jíž žádná filozofie, filologie či jiná věda nemůže dosáhnout. Proto je zde, v této knize, důležitý soulad mezi vyprávěním a výtvarným doprovodem. Jak jsem řekl, soulad generací a krve. Skoro se nabízí tvrzení: vážím si rodičů, prarodičů i dalších, kdo umějí základní principy světaběhu svým dětem a vnoučatům zpřítomnit v obrazové realizaci, ať už verbální či výtvarné.
Jaké obrazy a mytické, kulturní a literární archetypy se objevují v cestě MALÉHO PÁNA? A mohou to být třeba jen literární motivy, které určují směr této cesty. Každopádně a popořadě: pramen; šíp, směr, divokých husí let; průvodce, jenž poutníka vede a pak opouští; tíseň, stíny, přízraky; kontradikce světla a stínu, dobra a zla, krásy a ošklivosti; tajemství, hledání v bludišti, hlavolam, labyrint; poznání, otázka po smyslu bytí, Sfinx; konečně proměna, k níž vše směřuje. A otázka musí být plodná a hrdina vyvolený! Proč?Aby svou zkušeností prosvětlil skutečnost okolního světa, zachránil jej, obnovil. To vše je prokládáno vstupy z běžného každodenního života, počínaje tkaničkou od bot a konče pracovitým mravenečkem či dopisem od maminky. To vše je výtvarně rámováno invencí přizpůsobenými reáliemi, resp. objekty, jimž mohly sloužit za vzory díla všech kulturních epoch zpravidla z období, kdy se klasický tvar převrátil v manýru.







V čem však tkví smysl tohoto příběhu? K proměně človíčka, jeho života podle pravidel osudu, jak mu sudičky prostřednictvím snu ukázaly, dojít musí. Dojde k ní tehdy, když se na správné věci správným způsobem zeptá. Tehdy, když přijde jeho čas. Ve správnou chvíli. Tato pohádka je cestou labyrintem, na jehož konci nalezne poutníček přátelství, kamarádství, za nímž se může skrývat láska či Bůh, jak to bylo v mýtech, legendách a příbězích o poutnících. Ale v dnešní době je kamarádství darem a pro dítě zvlášť důležitým poznáním. Bylo to kdy jinak? Nebylo. Důležitější však je, že z každého labyrintu je nutné vyjít tou samou cestou, jakou jsme dospěli k jeho středu. Pak je nutné, alespoň náznakem, jít zpět, k sobě samému a sebou samotným, mocí získanou cestou ke svému srdci, uzdravit všechny nemocné, bídné, zapomenuté, smutkem či prokletím stižené, které jsem na cestě ke středu poznal a kteří mi ve svém zatracení ukázali správný směr. A to tu chybí. Nevadí, lze namítnout, je to pohádka autorská.

Z hlediska vnímání literárního díla je však horší, že tu něco přebývá. Všech zastakulturních vení na této "křížové cestě" je příliš. Celý příběh ve svém důsledku vyhlíží asi tak, jako by slepička, co utíká kohoutkovi ležícímu v oboře pro trošku vody, aby jej opět přivedla k životu, ani nevěděla, kde všude byla. Zde se nám protíná první (obsahový) nedostatek s druhým (formálním). Kdyby byla slepička nešla zpět po stejné cestě nebo kdyby se na ní ztratila, protože už ani nevěděla, kde všude se stavila, pak by kohoutek zemřel a slepička asi steskem po něm. Jednoduše. Na tak malé ploše rozmilé pohádečky na spaní jsem letmo napočítal těch zastavení něco kolem dvaceti. Kam je pak odváděna pozornost? K dobrodružství hledání, nebo k cíli, který maličko ustupuje před tou hrůzou překážek a úkolů, osob a jevů přiblížených mnohdy jen narážkou či nápovědou, jimiž je MALÉMU PÁNOVI projít? Pak jsme ovšem u záměru autorské pohádky: co má vlastně zprostředkovat ve vztahu k pohádce lidové? Není autorčino vzdělání, ona poučenost dějinami literatury a záliba v zápletce, na škodu příběhu, jehož adresátem je koneckonců jen a jen malý čtenář, kterému nikdo neposkytne výkladový aparát v podobě přívětivé rozmluvy a laskavého vysvětlení. Nebyla zde znalost a kombinační schopnosti nadřazeny nad citlivé naslouchání, prostou jednoduchost, inspiraci a asociativní myšlení? Dokonce i nad mytický řád a kulturní paradigma? Konečně. Vznikl dříve příběh, nebo je doplňkem výtvarného doprovodu? Je poučenější text, či ilustrace? Spousta otázek.
Takové otázky si MALÝ PÁN jistě klást nebude. Tak je zavrhněme i my a přejme dětem další krásnou knihu z nakladatelství Meander. Je tu však ještě motto, co jakoby vzdáleně s rozbíhavostí otázek předložených v pohádkovém příběhu Lenky Uhlířové i v této recenzi nějak souvisí:

"Známá hra: zavři oči nahmátni knihu / otevři ji otevři oči / a je tam odpověď / To není náhoda A neznamená to nic / Všechno je odpověď / na niž je těžké najít otázku" (Ivan Wernisch, 1975).

Lenka Uhlířová, Jiří Stach: Velká cesta malého pána, Meander, Praha 2008