Nikl je Nikl je Nikl - Meander.cz

Nikl je Nikl je Nikl

Radek Malý, Tvar č. 21, 11. 12. 2008

Výtvarník, hudebník, performer a všeuměl Petr Nikl se v edičním plánu nakladatelství Meander patrně natrvalo zahnízdil – a má pro to dobré důvody. Nejen že jeho knížka Pohádka o Rybitince zahájila ediční řadu Modrý slon, nejen že vytvořil této edici logo, navíc se mu s poslední knížkou Záhádky podařilo sklidit všelijaké ceny včetně Knihy roku v opulentní knižní show Magnesia Litera. Po takových úspěších není nikdy snadné přijít s něčím novým – jenže právě to pro Nikla nikdy nebyl problém. Co nového tedy přináší jeho pátá autorská knížka pro Meander s názvem Jělěňovití (lesní lyrika)?


Jako furiantský kousek se jeví už název díla: dát knize nevyslovitelný titul (zkuste si to – mě se stále vzpírá první háček) svědčí o nakladatelské odvaze, ale zároveň o jasném signálu pro čtenáře, že tentokrát je Niklův um opravdu puštěn z řetězu. A po lese se rozběhnou jeleni a jiní paroháči. Niklův věrný čtenář si vzpomene, že už obálka Lingvistických pohádek sestává z parohatých zvířátek, která nesou na hlavách jednotlivé litery názvu. Tentokrát se tedy paroží dostalo nad písmenka formou háčků všude, kde to je jen možné. Snad i proto Jělěňovití.
Vlastní autorský text Jělěňovitých sestává z „básní a drobných próz“ (cit. z anotace na obálce), kterými autor doprovodil své starší obrázky. Je-li tomu skutečně tak, že výtvarná složka knihy předcházela textu, nabízí se otázka, jak se Nikl vypořádal s „ilustrováním knihy textem“. V knize nalézáme texty dvojího druhu: první půli knihy (O paroháčích) tvoří bizarní zveršovaný atlas lesních bytostí.
Zde texty nejvíce připomínají předchozí Niklovu tvorbu – a právě tyto texty jsou z celé knihy asi nejzajímavější. K pocitu nepříjemného drhnutí v tomto cyklu však dochází u začasto epických básní v klasickém sevřeném tvaru.

Tradiční forma, rýmy, rytmus verše – to vše zachycené do písmenek neodpovídá Niklovu naturelu, i když za texty prosvítá důkladná redakční práce. Skvělé jsou naopak výsostně lyrické libozvučné variace na Jelena lesoně Sitotungu, Albína Jednorožce a jejich příbuzné.
Druhá část knihy (Co píšou jeleni) se vyznačuje především jiným výtvarným doprovodem. Mezzotinty vystřídají kresbičky dokumentující, jak píšou jeleni. Autor pravděpodobně sám tyto kresby „přeložil“ do češtiny – a měl tak vzniknout soubor jeleních mouder. Jenže záměr se nepodařilo docela naplnit a místo jeleních mouder většinou čteme Niklova moudra o jelenech. Moudra-aforismy, sentence, skorohaiku, nápady a prupovídky... dosti rozkolísané kvality. Některé texty jako by vznikly kvůli zvukomalbě, jiné kvůli vtipnému dvojsmyslu, a pak jsou některé, nad kterými zůstává rozum stát („Když to jelenům v psaní nejde, jsou si zatroubit.“). Jeleni jsou zde povětšinou představeni jako trochu ješitní psaníchtiví ňoumové („Někteří jeleni píší pořád o lese, jako by všechny větve vyrůstaly z jejich parohů“) a vůbec nejvíce o celém charakteru oddílu vypovídá závěrečná myšlenka: „Kdyby jeleni nic nepsali, věděli bychom o nich prd.“
Věnoval jsem se textu; několik slov si určitě zaslouží i výtvarná stránka knihy. Nepochybuji, že v soutěži Nejkrásnější kniha roku Jělěňovití zabodují – a myslím, že znalce Niklových knih z Meanderu by překvapil opak. Kniha je tištěna bílou barvou na temněmodrém papíře evokujícím skrytou, noční stránku obyvatel lesa. Mezzotinty představují Nikla s jeho příznačnou precizností a snovostí. A zdánlivě lapidární lineární kresby v druhé části knihy představují Nikla-hledače. Není v nich lehkost, spíše hloubka i tíha mediumních výtvorů spiritistů.
Protože Nikl většinou vytváří víc než knihy, i v této knize najdeme bonusy: tentokrát je jím hudební nosič se zhudebněnými básněmi a „doslov(n)ení“ Emmy Pecháčkové (studentky septimy Prvního obnoveného reálného gymnázia v Praze, jak se dovídáme na jeho konci). Nad tímto doslovem jsem si trochu lámal hlavu – proč vlastně? A když už, proč zdůrazňovat relativně nízký věk jeho autorky? Až potom mne napadl klíč: Niklovy knihy jsou přeci pro děti i dospělé od pěti let, tak proč by doslov nemohli psát sedmnáctiletí. V celku knihy nakonec i takový text funguje.
Přiložené cédéčko s devatenácti miniaturami – zhudebněnými básněmi pobaví, korunuje celé dílo a možná až ono mu dává utajovaný smysl. Tedy, že po smyslu netřeba pátrat. Že Nikl zůstává bytostným improvizátorem, jemuž možná ne vždy svědčí zhmotňování těkavých myšlenek na stránkách knih. Recitované a zhudebněné se texty vyloupnou z písmenek a fungují „tady a teď“.

Petr Nikl: Jělěňovití (lesní lyrika)
Meander, Praha 2008