Petr Nikl v říši za zrcadlem - Meander.cz

Petr Nikl v říši za zrcadlem

Radek Malý, Tvar č. 8, 2008

Na březnovém vystoupení Petra Nikla na letošním Veletrhu dětské knihy v Liberci jsem si poprvé v celé šíři uvědomil, co je to, co mě na něm až donedávna znepokojovalo: že jeho „tvoření“ v samých základech stojí na předestření se, vydání se publiku, které je ale zároveň stejnou mírou ignorováno a necháno sobě napospas. Že to není komunikační nedorozumění, že to tak má být. Jako by Nikl vystupoval v zemi za zrcadlem, kde má vše svou vlastní ne-logiku, a nechává na vnímatelích svých děl, jestli jeho hru přijmou. Liberečtí adolescenti se náramně bavili, i když při Niklově výstupu šlo o vše jiné než o avizované představení knížek Záhádky a Lingvistické pohádky.


Dokud byl Nikl znám jako výtvarník, divadelník a performer, plně jeho vyšinutost korespondovala s podstatou těchto uměleckých oborů; když se ale před několika lety se stejnou výbavou před širokou veřejností etabloval jako hudebník (CD Nebojím se smrtihlava a Přeletec, obě s Lakomými Barkami) a autor knížek pro děti (pro Meander zatím napsal čtyři), spustil v obou těchto krajinách malé revoluce. Svědčí o tom houf cen, které jej za tyto počiny našly (od Anděla v kategorii Alternativa přes druhé místo v nové Ceně Josefa Škvoreckého po aktuální nominaci v Magnesii Liteře), i pochvalné ohlasy z nejrůznějších per. Nakolik revoluční tedy jsou Záhádky, v nichž dvakrát v doslovech padne jméno Christiana Morgensterna? Je jeho nonsens poezií, vyprávěním, nebo na tom nesejde?
Nonsensová poezie má v českých zemích tradici, která se opravdu o Morgensternovy verše opírá – jako klasický příklad jmenujme Písničky bez muziky Emanuela Frynty a jako aktuální příklad knížky veršů pro děti od Pavla Šruta vydané v Pasece.

V žádném z nich by však Nikl nenašel blížence – nonsensová poezie všech tří zmíněných pánů je totiž veskrze poučená jejich literární zkušeností na různých polích, a proto – snad nejen – navzdory svému označení vždy obsahuje nějaký „smysl“, nějakou na hlavu postavenou, ale přesto logiku, nějaký příběh směřující odněkud někam, od nápadu k pointě. Takových textů se ale v Záhádkách dočkáme ojediněle a působí v kontextu knížky skoro nepatřičně. Nikl zkrátka a dobře dává nonsensu v české literatuře, nejen té pro děti, nový rozměr.
Možná, jsa svázán čtenářstvím jako zkušeností určitého druhu, nejsem ten pravý čtenář Záhádek, ale jejich (záměrný, protože nesledovaný, vpravdě „nesmyslný“) žánrový rozptyl mě rozptyloval až příliš a dost dlouho jsem hledal (zbytečně) jednotící linku. Každý text smýká čtenáře někam jinam, tu do krajiny bajek, tu do dětských říkadel, tu do podivuhodných, ale i infantilních filozofických úvah, tu do oblasti tradičních vázaných veršů a vůbec nejčastěji do krajiny slovních hříček a zvuků, kterými se text nechá nést, až bez pointy vyšumí (Ještě rád / budeš mít / ještěra... z jelena / je tvá tvář / zjevena). Tak si představuji nonsensovou básničku ve stadiu zrodu, nehotovou. Ale zároveň je tu neodbytný pocit, že právě tak to Petr Nikl chtěl. Takové měňavé, jako jsou měňavé jeho ilustrace a ústřední příběh o Sníčkovi, který plynule přechází z jedné podoby do druhé, a to i v rafinovaně kombinovatelných ilustracích. Nedopídíme se původního tvaru, vše se přetváří, dýchá, nadýmá, kuklí a cyklí. Nepozorovaně, jako když leze plž či plaz – mimo jiné ústřední motiv ilustrací k Záhádkám a stejně tak i had-hovínko ze vstupní básně:
Zlatí hadi / zlatě kadí. / Nepoznáš, / co je had /a co né. / Je to tak / ZÁ HAD NÉ!
V tomto světle lze vnímat jako skoro kontraproduktivní snahu redaktorsko-nakladatelskou dát knížce určitý tvar. Knížka má motto (vlastně dvě), Devět poznámek k Záhádkám z pera Ivana Wernische (barda českého nonsensu: autora poznámek právem dosti abstraktních; jinde v knize i v recenzích podsouvaná nonsensová poezie se zde dostává až do poznámky sedmé), text O autorovi i text na obálce, který – poučen, myslím, nakladatelskou zkušeností Meanderu – rovnou Záhádky pojmenovává jako „knížku pro děti i jejich rodiče“. Je to stěžejní otázka, kterou si asi u knížek z Meanderu a u Niklových obzvlášť klade každý – komu je knížka určena. Čím dál víc se o tyto knížky zajímají dospělí „sběratelé“ a Záhádky jim vycházejí vstříc. Pokud ale chceme za čtenáři vidět děti, pak asi ty hodně malé, četbou nepoznamenané, které se Niklovou spontaneitou nechají unášet a nic víc nečekají. Ale těžko si představit, jak ony vnímají Niklovy ilustrace, a hlavně, jestli by jim rodiče takto luxusně povedenou publikaci vůbec dali do rukou.
Záhádky jsou pro mě víc než kniha, která je nedokáže plně postihnout; jsou konceptem. A Petra Nikla je proto radno vychutnat si naživo.