Jiní by takové opičárny nepsali - Meander.cz

Jiní by takové opičárny nepsali

Jana Matějková, Tvar č. 8, 2008

Recenzování knih pro děti určuje jedna, jistě ne objevná, zákonitost. Hodnotitel pouze zřídka oslovuje případného čtenáře přímo – literární a pedagogické časopisy i denní tisk sleduje zpravidla publikum o poznání starší. Obrací se tedy spíše k určité dospělé autoritě, která teprve může zajímavou knížku dítěti přistrčit. Tuto danost doprovází několik paradoxů. Dětští čtenáři jsou vnímáni jako nepopsané desky, snadno podléhající křiklavé podbízivosti. Bez dobrého vkusu, jenž jim může být vštípen jenom poučeným dospělým. Přitom rodiče čtou údajně doma dětem a s dětmi čím dál méně. Literárně a výtvarně kvalitně zpracované tituly se na trhu neprosazují snadno. Jejich nakladatelé sázejí proto i na dospělé zájemce bez výchovných ambicí – sběratele. Také jedno z mála našich nakladatelství, soustřeďujících se výhradně na produkci knih pro děti, pražský Meander, směřuje k nim část očíslovaných a autory signovaných výtisků své umělecké edice Modrý slon.
Výtvarník a performer
Petr Nikl (1960), shodou okolností autor loga této edice, v ní vydal hned čtyři z celkem pěti svých autorských knih. Široké portfolio jeho aktivit, zahrnující vedle volné tvorby výtvarné a knižních ilustrací i vytváření koncepcí interaktivních výstav, účast na hudebních a divadelních projektech, zaštiťuje princip kreativní hravosti.

„(…) je základem komunikace,“
říká o ní,
„pro mě je to smrtelně vážná věc, zrovna tak jako kosmický výzkum. Infantilitu nechápu jako naivitu, ale oproštěnost od ješitných reakcí, které komunikaci brání. Hra je pro mě něčím, co sebe samo může mazat, co narušuje běžné reakce, co si není sebou jisté, jak proběhne a jak skončí. A mně se líbí pobývat v něčem, kde se mé ego rozpouští a kde je otevřené pole možností nahlédnout na věci alespoň na chvíli z bodu nula.“
Petr Nikl výrazně ovlivnil podobu současné české knihy pro děti. Knížka pro něj představuje artefakt. V jednotě vytváří její výtvarnou i literární podobu. Jeho autorský styl charakterizuje mohutná fantazie a lehkost tvorby, záliba v nonsensu, motivech z přírody, která ho přitahuje jako „nevyčerpatelný zdroj tvarů a barev, relativizující všechny naše představy o krásném či ošklivém“. Ke čtenáři přistupuje jako k sobě rovnému. Nic mu neusnadňuje. Neprojevuje didaktickou snahu ho o čemsi přiměřeným způsobem poučit nebo s ním dokonce cosi pocvičovat. Nabízí možnost, jak na sobě zábavnou, ovšem nikoli snadnou formou pracovat.

Niklovy Lingvistické pohádky posbíraly loni vůbec nejvyšší počet ocenění ze všech u nás vydaných dětských titulů. Kniha se i dobře prodávala. Od počátku ovšem pochvalné diskuze a zmínky o ní doprovázely úvahy o tom, zda je vůbec pro děti vhodná a neklade na ně přemrštěné nároky. Nejistotu v tomto ohledu vyjádřil i autor v úvodu ke knize, která vyústila v nenapadnutelné doporučení titulu těm,
„kterým nevadí číst ty blbinky i později nebo naopak dřív“

(čili vlastně v libovolném věku).


 

 

Bajky o zvířatech, vytvářené lingvisty, obyvateli žirafí snové země Lingvízie, vymýšlel Petr Nikl původně pro svoji ženu. Zpracoval je nakonec do knihy, v níž u něj vůbec poprvé dominuje textová stránka. Krátká poťouchlá vyprávění (doprovázená o poznání temnějšími, téměř magickými ilustracemi) mohou strhnout i docela malého čtenáře. Autorova hra s jazykem, se slovy, s jejich zvukovou podobou i grafickým záznamem, Niklova spontánní, vysoká slovní artistika ovšem může dítěti přístup k textu leckdy hodně zkomplikovat, ne-li znemožnit. Což není důvodem k tomu hru předem vzdát – je jenom třeba najít si zkušenějšího průvodce a spoluhráče. Knížka tak možná neklade nároky ani tak na dítě, které ke hře tíhne přirozeně, jako spíš (v ideálním případě) na rodiče, který je nucen hrát s ním.

Jen několik měsíců stará Niklova novinka Záhádky, která se bude v dubnu ucházet o Magnesii Literu v oboru literatury pro děti, působí na první pohled přístupněji. Prostě více jako dětská kniha. Její adresát je od počátku zřejmý. Napoví už přívětivá obálka, ilustrace využívající jednoduchou linku i barvy, hra s papírem. Krátké nonsensové texty o zvířatech využívají rým, spontánně parafrázují dobře známé (Byl jeden hrášek, / na tom hrášku tácek / na tom tácku stoleček, / na tom stolečku domeček. / Kde je ten hrášek?). Autor si tu opět pohrává se zvukomalbou, se slovy a hláskami, ale prohmatává i příběhy. Vypráví je ve zkratce, po částech nebo jen předestírá úvahu o nich ( Mohl bych vám vyprávět pohádku / o Luciferovi převlečeném za měsíční svit, / o ledovém vodníkovi, který jednoho dne nezamrzl, / O muži s banánovým břichem a želatinovým čelem, / O ježibabím Ježíškovi, / O rytíři s plyšovým mečem a srdcem plže, / o draku, jemuž se zasunovaly krky / nebo o obrněné princezně ze zahrady plavuní, / ale bude lépe, / když si ty příběhy / domyslíte sami…). Ústřední část knihy tvoří prostříhaný soubor, z jehož částí si mnoho textových i výtvarných podob příběhu Sníčka měňavého může (a musí) vytvářet čtenář sám.
Návod, jak s knihou zacházet, a konečný verdikt zůstává ovšem v obou případech tentýž. Pokaždé před sebou máme poctivou hru, jejímž výstupem je originální artefakt: kniha. Ta může posloužit jako zábavný a obohacující nástroj hry i pro dítě – vždyť přece kniha by na ně měla klást nároky, překračovat jeho mantinely, rozvíjet jeho fantazii, kreativitu, slovní zásobu, schopnost soustředit se. Zvláště menším čtenářům se ovšem vyplatí zkušenější průvodce, který mu pomůže se v bujném labyrintu Niklových fantazijních světů zorientovat. A po obou titulech by se možná neměl bát sáhnout ani čtenář dospělý, který sice bezpečně rozezná sufix od rypouše, ale ztrácí například obratnost ve hře. Petr Nikl směřuje nejspíš svoje knihy k těm i oněm.