Olda byl špatný policajt - Meander.cz

Olda byl špatný policajt

Jana Červenková, Tvar č. 1, 10. 1. 2008

„Svatouškové nemusejí být vůbec hodní, ti, co rádi zlobí, nemusejí být nutně zlí, a mnohdy i hodní mohou ubližovat.“ To je myšlenka, k níž se tu autorka hlásí, myšlenka pravdivá, která platí mezi velkými i malými. Čertíček, hrdina příběhu, se narodil Andělům na sídlišti v Andělíkově. Mezi načechranými andílky on sám je černý, sousedky si ošklivě špitají o jeho podivném původu. Děti si s ním nechtějí hrát, nechce ho nikdo vzít do školky. Čertíček navíc strašlivě zlobí, „v mikulášské nůši vyhrabal dárečky, rozbil dvě autíčka a jednu panenku a celou dobu se ládoval fíky a mandarinkami…“ Od samého začátku bude každý prvňáček i dítě o fous mladší hrdinovi fandit a přemýšlet, jestli ta ostatní andělata byla tak zlá, nebo jenom hloupá.
Zvlášť když je autorka „políbená múzou“, má poetické jazykové cítění, projevující se tu např. ve schopnosti propojovat příběh se všemi čerty a anděly, co jich lidová rčení znají, a dokázat je vtipně zhmotnit – Čertíčkovi se třeba splní jeho sen a jede s maminkou do Pekla, samozřejmě do toho s velký P, v Jizerských horách., což je zdrojem dalších nesnází a humoru... S vytvářením tzv. obráceného světa, který děti milují, dovede autorka zacházet. V Andělíkově se narodí i anděl Antracit, samozřejmě hodný, jenže nespokojený. Chce zlobit, ale neumí to. Kde se to naučit? Pochopitelně od Čertíčka. Nakonec docela malá zvědavost se mu téměř stala osudnou. Přesvědčil se, jak všichni ti „hodní“ mohou najednou začít ubližovat právě ve chvíli, kdy člověk potřebuje jejich zastání. Naštěstí se přesto najdou i přátelé, bez ohledu na osudem přidělené rohy či křidélka.
Příběh má bohužel jeden podstatný zádrhel. Autorka nezakrývá, že jej vymýšlela pro vlastní děti. Mám však dojem, že vznikal na pokračování během let, v nichž děti postupně dorůstaly.

 

Zatímco začátek o malém zlobilovi zaujme už předškoláky, další historky jsou stále náročnější. Záhy je třeba během čtení vysvětlovat, co znamená „dvě plus jedna v paneláku“, „nepohlavní množení“, „podřízení a nadřízení“, „ironie“, „konspirace“, „obrátit proti sobě služební zbraň“, „invalidní důchodce“, aj.
Nejde však jen o jednotlivé výrazy. Historka hodného čerta poldy Oldy, na němž se ukazuje, že hodný nelze být na všechny, je svou náročností i zpracováním až pro ty mnohem starší, řekla bych dokonce, že nejvíc by, snad na estrádě, pobavila generaci autorčinu. Policista Olda je čert ňouma, chce bránit dobro dobrem. Uzná výmluvu nachytaného zloděje, že kradené auto potřeboval – chtěl odvézt dědečka k doktorovi. Olda chce, aby se s okradeným domluvili: zloděj si tedy auto půjčí, ale musí slíbit, že ho nazítří vrátí. Což se nestalo, zloděj byl i podvodník. Olda okradeného ještě přemlouvá, chodit pěšky je zdravější. Ten si ale stěžuje, i on přece své auto potřebuje, chatu má daleko…
Potřebuju, chci, a tedy mám právo, to je klasické dětské myšlení, které leckomu přežije do věku dospělého – jak známo, byla na něm založena i „třídní morálka“, do ne tak dávna praktikovaná státem. Ne že bych z čeho takového autorku podezřívala, pouze stavím otázku: Jak staré dítě musí být, aby pochopilo, že se mu zde pro jeho pobavení předkládá absurdita? Bude dítě v tak potřebně zralém věku ale ještě zajímat nějaký Čertíček, co rozbíjí autíčka a panenky? Pochopení příběhu bohužel nenapomáhá ani to, že je vyprávěný jako anekdota. Zatímco děj se vyžívá v Oldově nesmyslném přemítání natolik, že se podaří menší dítě opravdu zviklat v pracně vštěpovaných morálních zásadách, důvody proti němu, ony závažné pravdy, jsou tu brány jako samozřejmé, Olda byl špatný policajt. Jiní policajti si nechávali i od zlodějů platit, konstatuje se. Olda se jich ale jako velitel nezbavil, „přece je nebudu vyhazovat z práce, mají děti, které potřebují jejich peníze.“ Když je Olda nakonec přeřazen, napadne děti: Není to snad nespravedlivé?
Dítě by si mělo nesprávnost jednání prožít na příběhu, ne být o ní přímo poučováno, jak se tu děje téměř zásadně: třeba zjištění, že je pes hodný, i když vypadá jako zlý, by nemělo přijít formou informace od hrdinovy maminky, ale jako vlastní poznání. Právě tak Olda by měl být přeřazen ne na základě stížností, ale pro zjevný malér, na kterém by pochopil, ne-li on, tedy určitě děti, že takhle to nejde.
Ale uvažovat o morálních hodnotách je věc náročná a vést k nim děti v naší společnosti je ještě náročnější. Autorka se o to pokusila formou netradiční.

Alexandra Vokurková: O Čertíčkovi
Meander, Praha 2007