Průhledy do světů Petra Nikla - Meander.cz

Průhledy do světů Petra Nikla

Jaroslav Provazník, 26. 1. 2008

Nejčastěji jmenovaným titulem pro děti v anketě LN Kniha roku 2007 se staly Záhádky Petra Nikla. Kniha plná výtvarné i slovesné invence patří k vrcholům dosavadní Niklovy tvorby, a vlastně i celé současné české knižní tvorby pro děti.
Kdybychom chtěli najít společného jmenovatele všech aktivit básníka, textaře, hudebníka, výtvarníka, divadelníka a - jak se dnes módně říká -performera Petra Nikla (* 1960), byla by jím bezesporu hra. Hra jako princip, hra jako pohled na svět a na život; skoro by se chtělo říct: hra jako způsob života. Díky hře s čímkoli, co se v knize nabízí - s písmeny, se slovy, verši, rýmy, linkami, barvami, bílými místy, papírem a jeho hranicemi... - vytváří autor pestrobarevný svět, který nás při každé nové návštěvě jeho knihy překvapí něčím, čeho jsme si předtím nevšimli. Ale co je důležité: v tomto světě nevládne svévole. Můžeme do něj vstoupit jen tehdy, budemeli dostatečně vnímaví a pokorní a jsme-li ochotni otevřít knížku nikoliv proto, abychom ji "zhltli", ale abychom si našli čas a - řečeno s Michalem Ajvazem - "courali se" po jejích stránkách.
V prvních dvou knihách, v nichž Petr Nikl zabrousil do sféry dětí (stranou nechme úvahu, zda cíleně, anebo intuitivně), v Pohádce o Rybitince (2001) a v knize O Rybabě a Mořské duši (2002), byly objektem jeho hry především obrazy - básnické i výtvarné, i když smysl pro barvy a vůně slov projevil Petr Nikl už tady. Ale v Lingvistických pohádkách (2006) se stal hlavním objektem jeho hry jazyk.
Ve své nejnovější knize Zá hádky (2007) pokročil v tomto směru ještě dál a vedle jazyka si začal hrát i s vyprávěním, se zárodky příběhů, které se ze slov a obrazů mohou vylíhnout: "Jednoho dne orel zobákem stáhl hladinu z moře./ Ryby ulétly/ a vytvořily mnoho mokrých stínů./ Z těch stínů vyrostli hlemýždi větší než sloni./ Ještě dnes tam jejich ulity hučí o tom,/ jak přišli na svět."
Rovnou je však třeba dodat, že to není hraní samoúčelné, že to není jalová, sebestředná a - jak říká Ivan Vyskočil -"uměleckoidní" exhibice. Ze stránek Niklovy nové knihy na nás dýchne upřímné, a proto nakažlivé potěšení ze hry, které pro dětského čtenáře může být v ideálním případě - setká-li se s knihou za příznivých okolností, třeba ve společnosti dospělého, který má chuť tuto hru sdílet - obohacující, které může prohlubovat citlivost k řeči, schopnost odkrývat zákoutí jazyka, jenž dnes tak často šediví, planí nebo se stává nástrojem manipulace.
Největší hřiště s mnoha míči Literatura je svět stvořený z jazyka. Svět, který nemá konce. "Lidská řeč," píší Josef Brukner a Jiří Filip ve svém Větším poetickém slovníku, "je tím největším hřištěm, které je nám otevřeno, a každý z nás je tu hráčem, rozhodčím i divákem zároveň. Míčů - slov pro veselou nebo poetickou hru - si můžeme kolem sebe vybrat nepočítaných: různé velikosti, barvy, odrazu, stáří; můžeme hrát jedním, dvěma, třemi, půlit je a zase sešívat, zaměňovat je."
Slova, jimiž Josef Brukner uvádí pojednání o kalambúru (zhruba řečeno - slovní hříčka založená na podobnosti zvuků a odlišnosti významů), platí bezezbytku o poetice Petra Nikla. Tento autor má smysl pro nejjemnější odstíny češtiny. A prozkoumává ji systematicky, přímo s archeologickou důkladností. Lingvistické pohádky a nejnovější Zá hádky jsou sondami k nejmenším jednotkám jazyka - k slabikám, písmenům i mezerám mezi nimi. Petr Nikl slova rozkládá, aby v nich našel slova nová, nebo v nich objevuje nové významy či zkouší, co se zrodí z jejich nečekaných setkání: "Skrz nerv želv tón harf zní, když v nich spí smrt stých larv./ Přes lesk hvězd mží stesk můr, když dnem průrv žhne lvem dech." Tu a tam se sice nechá zlákat přímo obžerným, do sebe zahleděným vymýšlením neologismů, tu a tam se ve své hře ztratí a podlehne vábení prvního nápadu ("Nosoroh,/ nosochobot,/ nosososák a nosozvon/ šli na lov..."), ale takových momentů není v knize mnoho. Daleko častěji obdivujeme nápaditost ve vymýšlení různých hříček.
V tomto smyslu je Petr Nikl alchymistou jazyka, který v Zá hádkách předkládá čtenáři přímo vzorník básnických jazykových prostředků - od her s barvami hlásek až k rafinádám, jakou je např. variace na chlebnikovovskou obrateň: "Da hezele zele žop./ Po železe leze had..."

A k ponorům pod povrch jazyka patří samozřejmě také hra s rýmem. Rým nebo i nápaditá asonance (souzvuk koncových samohlásek) jsou v mnoha případech dokonce klíčem ke hře.


Co by se stalo, kdyby Hra jako princip se promítá, jak už bylo řečeno, i do hry s příběhem, přesněji řečeno do hry s příběhem potenciálním, tedy do hry "co by se stalo, kdyby": "Kdyby byl králem zvířat termit,/ zem by byla plná katedrál./ Kdyby jím byla mnohonožka,/ udirigovala by svět obří filharmonií./ Kdyby jím byla jepice,/ nemělo by to dlouhého trvání..." Tady dostává zdánlivě nezávazná hra rozměr přímo filozofický a nonsens se stává nejen zábavnou hračkou, ale také branou k pochopení světa.
Do důsledků Nikl tento princip dovedl v ústřední části knihy - v sérii sedmadvaceti minitextů, doprovázených skládačkami ilustrací, o Sníčkovi měňavém, který hledá spřízněnou bytost Sloňase. V této části knihy je zcela na čtenáři, aby si zvolil cestu touto dadaistickou epopejí sám a poskládal si ji podle svého gusta a podle své nálady nebo jen veden náhodou.
Trojrozměrný labyrint pro čtenáře Tyto textové a obrázkové hříčky, jež tvoří absurdní příběh, rozvětvený do všech stran, nejlépe dokládají techniku, která je Petru Niklovi blízká, totiž koláž. Koláž nebo možná ještě přesněji asambláž - protože se tu pohybujeme nejen v dvojrozměrném světě, ale vstupujeme díky rozřezaným stránkám do světa třírozměrného - vytváří labyrint, jímž čtenář bloudí, v němž se ztrácí (a občas si říká, jestli si z něj autor nedělá dobrý den), ale vzápětí pookřeje, protože se na chvilku ocitne někde, kde to vlastně taky zná - možná je to kousek snu nebo nějaké dávno zasuté vzpomínky.
Petr Nikl čtenáři nic neusnadňuje. Ani náhodou se k dítěti "nesnižuje", zůstává svůj. Ale právě proto se mu daří čtenáře do svého světa vtáhnout. Nepotřebuje konzumenta, vyžaduje čtenáře spolutvůrce: "Mohl bych vám vyprávět pohádku...," nabízí v závěru, přičemž si neodpustí několik lákavých nabídek: "O Luciferovi převlečeném za měsíční svit,/ O ledovém vodníkovi, který jednoho dne nezamrzl,/ O muži s banánovým břichem a želatinovým čelem..." Jenomže hned dodá: "...ale bude lépe,/ když si ty příběhy/ domyslíte sami..."
Do learovsko-fryntovského nonsensu, který za poslední desetiletí u nás poněkud zplaněl a opakuje sám sebe, vpadl Petr Nikl s nonsensem, který má blíž ke Christianu Morgensternovi, a především k experimentům francouzské skupiny Oulipo a speciálně k Raymondu Queneauovi. U Petra Nikla lze zahlédnout dokonce i dadaisticko-surrealistické kořeny těchto experimentů.
Zá hádky jsou událostí, kterou nelze přehlédnout. Jasně dokládají, že tvorba pro děti není pro Petra Nikla žádnou "přidruženou výrobou". Naopak, tvoří neodmyslitelnou, integrální součást jeho do všech stran rozvětvených aktivit. A co víc: je to právě Petr Nikl, kdo má velký podíl na pozoruhodné proměně, jíž česká kniha pro děti v posledních několika letech prochází.

KNIHA TÝDNE: Zá hádky, Petr Nikl. Doslov Ivan Wernisch. V edici Modrý slon vydalo nakladatelství Meander, Praha 2007. 56 stran.
O autorovi: JAROSLAV PROVAZNÍK, Autor je vedoucím katedry výchovné dramatiky DAMU a šéfredaktorem časopisu Tvořivá dramatika