Na záhady PetrNikl - Meander.cz

Na záhady PetrNikl

Dagmar Plamperová

Petr Nikl je princ. Je básník, který maluje. Je malíř, který zpívá. Je zpěvák, který si hraje. A v té hře také kraluje, své poddané miluje. Prožívá život v příbězích slov a za to sklízí drobty pozemské slávy (Cena Jindřicha Chaloupeckého 1995, Zlatá stuha 2007 za Lingvistické pohádky, kterou jsou nominovány na Cenu Josefa Škvoreckého) společně s nakladatelstvím Meander, jehož je dvorním básníkem a které vydalo jeho básnickou knihu plnou jemně bizarních maleb Záhádky.
Svět Niklových Záhádek nabývá podoby básní, v každé různě bobtná, mění se a zaklíná do té doby, než se mu začne říkat Fantazie. Záhádky se v dvouslabičném rýmovém dotyku s pohádkami (záhádky/pohádky: dvouslabičný, bohatý, dokonalý, originální rým) ve svých groteskně poetických zákoutích přibližují také k Fantazii, ale na rozdíl od pohádek nemalují čerta na zeď, nenechají nikoho záhadně zmizet, ani dojít k princezně a půlce království – jsou zkrátka a dobře záhadné a především zábavné:

„Tapír je nosní podivín,
jen o dvou různých koncích,
putuje spolu s rozhraním,
vždy mezi dnem a nocí.

Předek má ustavičně den,
slunce zalitý shůry,
zadek je stále obklopen
hustou tmou noční můry.

Buvol kokrhá, jelen mečí, medvěd se řehtá, had houká, kohout bručí, velryba, krokodýl, lev a sob si předávají radost, jen vypravěč ví, že „žádná radost nevydrží věčně…“.
Nechá je bez radosti plavat v moři, řece, chodit po stepi, pláni, už to tak asi je. Ovšem Sníček (vložený a ústřední příběh Záhádek), měňavý ptáček, možná skokan, ba i běžec, snad dvoj-, spíš trojživelník, vymyšlená bytost nese radost neustále. Každého na potkání obveselí – jenže v nejlepším usne. Je totiž „sníč-spánkomil“. Jednoho dne na své pouti zapomene na svého přítele, je to přítel na život i na snění – Sloňas. A protože Sníček v reálném světě pokaždé v tom nejlepším usne, musí jej najít ve svých snech. Putuje jimi a zažívá dobrodružství v proměnách. Je to legrace, strach i mámení. Když už si myslí, že Sloňase potkal, přítel naroste do neskutečných rozměrů. Sníček se probudí „v dolíku mezi ušima Sloňasovy hlavy“. Našli se a porozpráví, jaká dobrodružství zažili:

„Co chrápání?“ ušklíbl se Sloňas

„Beze tebe hrozné!“
„Mé sny taky nebyly nic moc!... Jdeme snít?“
„Tak jo,“ řekl Sníček, vlezl do chobotu, pročistil ho
A v tu ránu spokojeně usnul, zároveň se Sloňasem.“


 

Záhádky zábavné i láskyplné, srozumitelné jinak pro děti a jinak pro dospělé. V básních, v nichž si PetrNikl hraje se slovy, rodiče hledají smysl a děti se ptají na význam, nebo od básně odbíhají do svého vymyšleného světa. Obě strany se hledají a najdou se, pokud na hru ve verších přistoupí.
Co kdybychom tedy i my, čtenáři Záhádek, uvěřili tomu, že na naší planetě přistál Malý princ a pravil:

„Moře, rostoucí z páry, vyluhuje ryby.
Pára, vrostlá do stromu, houstne ve smůlu.
Stromy, rostoucí ze země, pouští plody.
Země, rostoucí do nebe, tvoří hory.
Nebe, rostoucí do vesmíru, tmavne.
A vesmír posílá k zemi ptáky,
kteří jsou z toho
na větvi.“

Uviděli bychom, že utrhl petrklíč a změnil se v PetrNikl, že přilétl s hroznýšem, který než aby spolkl myš, bylo mu to divné, spolykal raději žirafu. A to bylo tak záhadné, že si přestal na chvíli rozumět, a změnil se, spíš připodobnil k zasněžené věži. Oba přilétli, pomysleli bychom si, aby se proměnili princ v člověka a had v „zasněženou Eiffelovkou“.
Ale proč? – aby uviděli, porozprávěli. Ale s kým? – s rodiči a dětmi. O čem? – o tom, co všechno spatřili. Přitom ale zůstali tak „hezky mimo“, že zapomněli mluvit jejich řečí a mluvili svými vlastními slovy. Ve svých příbězích o lidech a zvířátkách se sami stali záhádkou a zůstanou jí, dokud nevyprší jejich záhadnost a dokud v ně děti nepřestanou věřit a rodiče číst…