NIKL, ČERNICKÝ, SKÁLA VYPRÁVĚJÍ POHÁDKY - Meander.cz

NIKL, ČERNICKÝ, SKÁLA VYPRÁVĚJÍ POHÁDKY

Ivan Adamovič, Hospodářské noviny, 23. 1. 2007

Novou vlnu zájmu o dětskou literaturu živí v posledních letech zejména menší specializovaná vydavatelství jako Meander či Baobab. Ta se neupínají na osvědčené pohádkáře, naopak hledají novou poetiku pro dětská vyprávění a autory často nacházejí mezi výtvarníky. Ti jako by na tuto možnost čekali a s velkou chutí se pouštějí do psaní pohádkových příběhů.
Nejtypičtějším příkladem z poslední doby je
Petr Nikl a jeho Lingvistické pohádky.



Nikl je všestranně umělecky činný a není divu, že ani psaní pro něj nepředstavuje žádný problém. Lingvistické pohádky, autorem označované za "jazykové kotrmelce", vznikaly před více než deseti lety jako vyprávění nikoliv pro děti, ale pro autorovu manželku Pavlu. Ani dnes si Nikl není úplně jistý, zda napsal i příběhy pro děti. Název knihy napovídá, že jde o hry s jazykem a k jejích pochopení je často třeba zapojit spíš intelekt než fantazii. Různých variací na oživlá a poztrácená písmenka jsou novodobé pohádky plné, nikdo se však v poslední době na jazyk nezaměřil s takovou invencí a důkladností.

Když rodiče mlaskají
Hrdiny Niklových příběhů jsou zvířata, často však k nepoznání skrytá pod nejrůznějšími variacemi zvířecích jmen. Například když některá zvířata ukradnou jiným písmeno "a" na konci a přivlastní si je nebo když si zvířata nasadí masky a stávají se složeninou dvou různých tvorů. Zde se Nikl ocitá na území knih Lewise Carrolla, které ostatně také nejsou tak docela pohádkami pro děti.
Petr Nikl si své Lingvistické pohádky ilustroval kresbami zvířat viděnými jakoby očima spiritistického média.
František Skála příběhy ve své knížce o skřítkovi, který se seznamuje s tajemnými lesními bytostmi, doplnil vypiplanými makrofotografiemi vlastnoručně zhotovených postaviček.
Jiné lingvistické pohádky se zase věnují výslovnosti, což vede ke Skřípavé pohádce plné drnčících písmenek či k Nejměkčí pohádce sepsané tak, aby jazyk co nejčastěji mlaskal o patro. Pokud se rodiče rozhodnou tyto příběhy číst dětem před spaním, nad některými se notně zapotí.
Kniha funguje v dokonalé souhře s obrazovou výbavou. Nikl texty doprovodil vlastními kresbami, v nichž použil svůj oblíbený mediální styl, podivuhodně připomínající automatické kresby médií spiritistických seancí z počátku dvacátého století. Nikl sám se přitom nikdy spiritismu nevěnoval, ba dokonce podle vlastních slov ani nikdy nebyl opilý. Je zkrátka médiem od narození.

Ne vždy se však výtvarníkovi podaří nalézt vlastní styl psaní a být sdělný. Například Kozí knížka Terezy Říčanové upoutá autorčinými dětsky bezprostředními ilustracemi, ale samotný text je holým popisem ze života koz, beze stopy vypravěčského ozvláštnění.

Co se děje po pohádce
Rovněž František Skála se po čase rozpomněl na své vypravěčské schopnosti (předvedené v komiksu Putování Vlase a Brady) a přichází s pohádkou Jak Cílek Lídu našel. Jeho příběh skřítka, který si buduje domeček a seznamuje se s tajemnými lesními bytostmi, působí neučesaně, jako by autor zapsal to, co mu právě přišlo na mysl při večerním vyprávění dětem. Pro jeho vypiplané makrofotografie vlastnoručně zhotovených postaviček však kniha rozhodně stojí za zakoupení. Postavičku Cílka autor opatřil jednou z hlaviček, které před lety vytvářel z mořských řas. Ve věku počítačové grafiky působí fotografie svěžím dojmem.



Podstatně nadanějším a epičtějším vypravěčem se ukázal být
Jiří Černický ve starší knize O Sasance. Kniha má podtitul "dokument z pohádky" a spíše než pohádkou je příběhem o tom, co se děje po pohádce. Pohádky se obvykle odehrávají v magickém čase a končí dobře. Ta O Sasance se však odehrává v dnešní době a svatbou vypravěče s dívkou, která je novodobou Medúzou, vše teprve začíná.



Černický do vyprávění zakomponoval mnohé ze svých uměleckých děl z devadesátých let a kolem nich upletl příběh s morálním poselstvím varujícím před konzumem. Povídání je to trochu hořké, asi jako každá pohádka konfrontovaná s realitou.