Idealizovaný myšín - Meander.cz

Idealizovaný myšín

Ivo Fencl, Tvar, 15. 6. 2006

Bohatí magnáti, vlastníci naprosto všech Čtyřlístků (jen prvních tucet čísel už má dnes hodnotu minimálně osmnáct tisíc korun), ale zajisté i lidé méně movití (béčka, která nemají ona nejstarší čísla) si tuto knihu… Inu, taky koupí!
A to všechny v ní přetištěné komiksy už ve zmíněném časopise vyšly, což není ani velkou výjimkou, neboť knížek dodatečně sestavených z příběhů vydaných ve Čtyřlístcích se na trhu už objevilo bezpočet - a někdy dost hrozných. Jmenuji teď jen poslední dvě nehrozné: Malý Vlk a Bystré Očko (BB/art 2006) Věry Faltové a Vynálezy pana Semtamťuka (BB/art 2006) Adolfa Borna a Svatopluka Hrnčíře.
Dvaadvacet kreslených příběhů svazku Anča a Pepík zasahují (edice Pro Emu) poprvé spatřilo světlo trafik v letech 1994–1997, jde však pouze o prostřední část ságy tvořené šedesáti čtyřmi pokračováními (1991–2000, 460 stran) - a ohlášena už i kniha třetí a závěrečná.


Ta druhá, kterou držím v rukou – a lituji, že už nejsem kluk - má podtitul Sebrané myšky II a úpravou je takřka dvojčetem dílu prvního, ačkoli ten vydalo roku 2004 jiné nakladatelství: Academia. Co se dá sledovat v obou titulech, je vývoj kresby, a tak je také jasné, že ve třetím díle do očí udeří plánovaná reedice úvodní části Anča a Pepík na stopě (1989), která se objevila na stáncích ještě v záslužné edici Ilustrované sešity (Panorama) a ve které autorka ještě hledala pravý výraz ve spolupráci s Ivanou Lomovou. Rozhodně se ovšem tento úvodní díl na konci série neoctne po boku žádné rutiny ani únavy, i když kontrast to bude.
Titulními hrdiny ságy jsou dvě myší děti: odvážné jako Odysseové, ctnostné jako Kája Mařík a řídících Márinka. Obě z neúplných rodin. Jsou sousedy, působí však víc jako sourozenci. Milují se, ano, ale zcela platonicky. Žijí na venkově. Co prožívají?
To se trochu mění a vyvíjí. A ještě víc než výtvarné ztvárnění se s počtem obrácených listů přetavují Lomovou vymýšlená dobrodružství: od vcelku prostých a do „prvorepublikově poklidného“ reálu zasazených (tak to charakterizovala autorka sama), až po fantaskně pohádková, až po zcela regulérní „nové báje a pověsti“. Ne, není divu, že nad okolní komiksy v někdejších Čtyřlístcích tyto propracované šarády tak výrazně vystupovaly.
 

Scénáře jsou komprimovány, ale i tak stále plny poezie. Ji – a dějovost umí autorka uvést v soulad jako na laboratorních vahách, a to třeba i v pozdějším komiksu Tylova hlídka (časopis Svět a divadlo). A intuice Lucie Lomové navíc umí obejít i pasti všech klišé, ctí se tu příběh - a logika.
I mnohé ze životní reality vnáší tvůrkyně do dějů, hlavně v zobrazení vztahu dětí a rodičů, jejich kamarádů i příbuzných. A co ještě? Dost intenzivně tu rezonuje i nezviklatelnost principů rodinné a rodové soudržnosti. Myš – a prý že škůdce? Kdepak, taková pro Lucii Lomovou neexistuje.

Ale na rozdíl od Arta Spiegelmana a jeho komiksové ságy o holokaustu Maus (česky ve dvou svazcích 1997, 1998) uniká z reality až kamsi do pastorální idyly a až do světů pánů Jeana-Jacquese Rousseaua i celníka Henri Rousseaua. A reálné zlo? Vyskytuje se, samozřejmě, už kvůli napětí, ale je tlumené - a pokaždé jaksi samozřejmě potřeno. Happy endy se tedy konají.
Snad je to i nedostatek? A vnitřní retuš? Určitě. Je to však i záměr. „Ne, nikdy nenatáčím kousky reality,“ říkal už Alfred Hitchcock. „Od toho jsou dokumenty.“ A Lomová to ví.
A původnost? Něco úplně nového scénárista vymyslí málokdy, a tak se určitě dá znovu a znovu zvažovat, nakolik Lomová některé báje a pohádky a archetypální skazky jen parafrázuje, ale tyto „plagiáty“ jsou spíš náhodné. Jak už to chodí. A pak - a to je hlavní - tyto myšky jsou tak jemně a důkladně ušity a charakterizovány, až to bere vítr z plachet i chuť zabývat se podobnou „problematikou“, neboť důležité není o čem, nýbrž jak. Hitchcock jménem Lomová to ví. A vzletná slova typu „hluboký humanismus“ se tváří v tvář jejímu „Myšínu“ (a v knize i Ušínu) vcelku nabízejí.
Ne, onen svět nemá s krutostí toho skutečného moc společného. Je snem. O idyle, o návratu. Ale nejen do první republiky, tu si jen zidealizovala autorka (nar. 1964). Je to snění o světech, v kterých je válka milionkrát dál než za humny, sen o krajinách sice jako z Tolkiena, ale bez „atomových“ bojů z Pána prstenů. U Lomové se uličníci často i napravují. Je to ovšem i svět Čtyřlístku, a tak tedy právě proto bez vražd a krve. Tam je to povinné.
Je to „jen“ dílo pro malé děti, ale… Ale přece tak precizně propracované, že uchvátí dospělého, tedy má-li ještě duši básníka, a tu máme trochu všichni. Lucie Lomová rozhodně jednu takovou někde přechovává a sbírečku veršů taky vydala, byť o ní dneska slyšet nechce. Ale hlavně si to uvědomujeme i opakovaně: jaký jen mají její příběhy spád a jakou hutnost. Co za tím leží? Vědí to všichni na tomhle poli. Vhrstim počínaje, Kájou Saudkem konče. Spousta hodin mravenčí práce. A možná zrovna u těchhle dvou myšek nejde o úplně to největší umění, kam naopak náleží Skálovo Velké putování Vlase a Brady („Lomovou vůbec neznám,“ řekl mi), nicméně Myšín je svébytný vesmír, který má ucelenost a stoprocentně dělá naše děti lepšími. Aniž by se, a to je můj názor, dotkl kýče.
Křest druhého dílu proběhl 1. května 2006, kdy se obě chrabré myšky zaskvěly v Divadle v Dlouhé. Ale spíš než na jevišti si párek umím představit ve filmu. V televizním seriálu!
Jako večerníček byly myšky sice už jednou odmítnuty, že však takový cyklus filmů přece vznikne, vím s naprostou jistotou. Jako že se Pepík jmenuju.

Anča a Pepík zasahují
Lucie Lomová
ilustrace:
Lucie Lomová
Vydal Meander 2006, edice Pro Emu