KRAŤTE VYPRÁVĚNÍM - Meander.cz

KRAŤTE VYPRÁVĚNÍM

Gabriel Pleska, Tvar 1. 12. 2005

Původně jste na tomto místě měli číst o nové knížce veršů pro děti Pavla Šruta. Nečtete - a to asi není samo sebou, to už se muselo stát něco. A taky že ano! Ta knížka, o které se hned záhy jmu psát utínaje nezbytný úvod, je v dětské literatuře jako Volvo mezi jinými vozy (hodí se v poslední době hýřit příměry ze světa kopané - leč v tomto směru cítím se být poněkud hendikepován). Luxusně vybavené vozidlo: snové mezzotinty Jana Híska, pevná vazba ku potěše i staromilců, pečlivá redakce, žádné designérské skopičinky. Nikoli namistrované sportovní coupé, ale suverénní tahoun ručící za téměř absolutní čtenářskou bezpečnost. A tím není myšleno, že si nemáte držet klobouky.
Knížka
Co vyprávěla Dlouhá chvíle se skládá ze čtyř částí, část pátou tvoří rámcový příběh o Jakubovi a jeho Dlouhé chvíli. Dlouhou chvíli má každý člověk, říká v krátké předmluvě autorka, "ale dospělí už na ni obvykle nemají čas, protože pořád něco dělají." Jakub je ale nemocný, a tak to k němu Dlouhá chvíle nemá daleko. A protože je jeho, neodmítne si s ním hrát. Není to ovšem snadné, když je tak dlouhá, že se sotva vleze do pokojíčka. A tak je třeba, aby se „udělala kratší“. Dlouhá chvíle se nejlíp krátí vyprávěním. Jen je třeba si hlídat, aby se nezkrátila příliš: přestanete se nudit, ona zmizí docela - a kdo vám pak za ni dovypráví rozvyprávěné?
Tak co povídala Dlouhá chvíle Jakoubkovi? Jak už jsem psal, čtyři příběhy: Tři dobrodružství pana Kraka, Jak se z Eduarda stala hvězda cirkusu Heliodor, Jak František vyzrál na Papejše a O panence Serafínce s brýlovýma nohama. Pan učitel Krak je pomatený učitel hudby, myslí si o sobě, že všemu rozumí nejlíp, a vydá se na prázdniny do Afriky. Tam si ovšem nenechá radit od zkušeného průvodce - a tak mu nejprv hrozí, že se stane hadí snídaní, pozděj se zas koupe s krokodýlem. Tentokrát mu ovšem nebezpečí až tak nehrozí, plaz jménem Cocodrillo, domnívající se mít italské předky, si chce jenom pohovořit italsky a pan Krak je první běloch (tedy potenciálně Ital), kterého kdy viděl. Nakonec se pan učitel s houslemi (a bez vody či velblouda) vydává do pouště složit nejkrásnější sonátu. Když přijdou lvi, je už Dlouhá chvíle tak krátká, že se Jakub okamžitě musí začít nudit. Kdo se někdy zkoušel nudit na povel, ví, že to nemusí být legrace a že Dlouhá chvíle mohla mít i namále...Druhý příběh na první navazuje a vypráví o lvovi Eduardovi, který se pod dojmem Krakova pouštního koncertu rozhodne stát muzikantem, o strastech, kterého čekají ve světě lidí, o biči ředitele cirkusu ("»Eduard ovládá svůj nástroj skvěle, může se měřit s každým kytaristou světa.« »To je váš názor, odsekl Hakabutu. »Jako lev je to nula.«"), ale také o lásce a dobrých srdcích. Je to tenký led, na který se spisovatelka pouští, ale pohybuje se na něm s lehkostí a jistotou toho, kdo ví, že se neproboří.
Papejši ze třetího vyprávění Dlouhé chvíle jsou neviditelní skřítkové-pokušitelé, kteří "svádějí děti na scestí". "Nikdo tě nevidí, / někdo tě uslyší, / buď lstivý a chytrý, Papejši. / Pamatuj, když dítě zlobí, / sčítají Papejši body." Příběh o Františkovi, který popřává Papejšům sluchu, by bylo snadné vést a skončit jako běžnou moralitku s poučením, Viola Fischerová z něj ale dokáže udělat napínavý zápas, opravdovou soutěž mezi slabším dobrým a mocným zlým.


A samozřejmě s dobrým koncem - slabí užívajíce lsti vítězí nad silnými tak, že proti nim otočí jejich vlastní zbraně. Konzervativní přístup, nač měnit to, co funguje odjakživa a nejlépe. Přitom kulisy jsou povýtce moderní, současné - v příběhu O panence Serafínce s brýlovýma nohama se setkáme i s téměř apokalyptickou vizí obrovských smetišť, kde končí nepotřebné a "neužitečné" věci. Takovou nepotřebnou a neužitečnou věcí je panenka Serafínka, která přišla o nohy, starý deštník, zatoulaná klubíčka s jehlicemi... Všechny tyhle předměty putují za malou Dorotkou z bytu zemřelé babičky, poněvadž Dorotka by je na smetiště neposlala: dobře ví, na co ony budou muset přijít na své strastiplné cestě - každý (i když z něj třeba trčí jeden drát jako z toho deštníku, i když třeba nemá nohy jako panenka Serafínka) může na světě mít svoje místo a smysl. Když bude někdo, skrze nějž a skrze jehož lásku to místo a smysl dostane.
Básnířka
Viola Fischerová vydává své vyprávění jako desátý svazek "umělecké edice Modrý slon", ve které už vyšly například dvě ceněné (autorem vypravené a ilustrované) knížky Petra Nikla nebo Pižďuchové Václava Havla (ilustrovaní Jiřím Sopkem), kteří sklidili i větší mediální ohlas (třeba podotknout, že díky jménu autora spíš než kvůli nesporným kvalitám knihy). Počíná si přitom naprosto suverénně, zachovávajíc v textech citový náboj i lyriku svých básnických sbírek. Dokáže si pohrát s jazykem, ale hlavní její devízou a základním stavebním kamenem Dlouhé chvíle je příběh.
Nakladatelství
Meander mělo laťku nastavenu vysoko. Je nastavena výš.


Co vyprávěla Dlouhá chvíle
Viola Fischerová
Ilustroval Jan Hísek
Meander, Praha 2005