Uprostřed, docela uprostřed - Meander.cz

Uprostřed, docela uprostřed

Gabriel Pleska, Tvar 01/2006

Co se české „dětské“ slovesnosti týče, jsou nyní naprosto nepominutelní tři brabenci: ten malý, co se polámal, invalida, brabenec Ferda, všeuměl a svazák, a Brabenec Vratislav, textař, skladatel a saxofonista Plastic People of the Universe. Spisovatel, zahradník. A d. Tomu – a Matěji Formanovi, který odvedl poctivou práci a kterého docela nespravedlivě už dál nebudu zmiňovat – vyšla právě v edici Modrý slon knížka určená dětským čtenářům. Tedy, vlastně posluchačům – rozumný rodič tak pěknou knížku přece nenechá těm saním roztrhat. Je-li to řekněme mladý vědecký pracovník, dřel na ni skoro pět hodin. Na „celkem dvanáct čitelných kapitol“, které, kraťoučké, zaberou nějakých 40 stránek formátu 15x15 cm, to není málo. Ale cenu za čtvereční centimetr textu a za čtvereční centimetr obrázku kalkulovat nebudu, stejně je tohle třískání kuličkami počitadla pěkně pošahaný nápad.
Cena se změřit a vypočítat dá, ale o  hodnotě se tak nedozvíme nic, na to se musí od jiného lesa. S Brabencem vstupuje do literatury pro děti a mládež nový žánr. V podtitulu první kapitoly se píše, že „každej táta umí vyprávět“. A o kus níž: „ v každém sebepřísnějším tátovi dřímá někde uvnitř malý kluk s jiskrou v oku a hlavou plnou nápadů“, ze kterého se „ dá vymáčknout nějaké zajímavé vyprávění“. Jaká ale jsou vyprávění z Brabencovy knížky? Nejdůležitějším přívlastkem je slovo osobní. To, co z jeho vyprávění dělá zajímavé vyprávění, není vypravěčova básnivost, obrazotvornost, schopnost tahat z rukávu zapeklité zápletky a jejich překvapivá řešení, některé příběhy dokonce nemají zápletku vůbec!

Nejsou to ani exotické lokace, byť některé kapitoly se dějí v Kanadě, když byl Brabenec s rodinou bolševikem donucený opustit Československo. To, co na nich je zajímavé, je osoba vypravěče a jeho zaujetí vyprávěním, aktem vyprávění. Žánr, ve kterém se pohybujeme, se nedobře pojmenovává – nemá výrazné formální ani obsahové znaky, je charakterizován tím, co bychom mohli pojmenovat rozostřeným výrazem autenticita. I když se nabízí pugét stejně nepřesných, leč o hodně příjemnějších slov - nasazení, umanutost, odpovědnost.
A možná by bylo dobré nezapomenout ještě na jedno osvědčené slovo: patos. Je to sice slovo, jehož užitím může recenzent uškodit – na druhou stranu by nebylo fér nerisknout to. Rač si, milé čtenářstvo uvědomit, že patos není sprosté slovo! Nasazením, umanutostí, odpovědností a nenásilným patosem pozvedá Brabenec vcelku obyčejné historky – malé historie vcelku obyčejného, malého člověka – na podobenství. Hrdiny těch podobenství jsou povětšinou zvířata, případně obecněji příroda. Člověk v jeho příbězích je ten, který má raději čas od času lenošit a snít, než aby usilovnou prací kazil, co může, co se dá. Medvědi baribalové „sklízející“ kanadské farmářce jablka bez ohledu na nějakou tu větev „toho v porovnání s člověkem tolik nepokazí“... Možná je to trochu násilí, ale u vědomí Brabencovy minulosti budoucího kazatele (teologickou evangelickou fakultu ale nakonec nedostudoval) si troufám říkat, že jeho příběhy jsou o stvoření. Či o Stvoření a jeho Jednotě, ze které se jen člověk vyděluje – z jakéhosi nerozumu. Půl podobenství, půl chvály.
A taky se v Brabencově knížce dějí zázraky, ale možná jiné, než bychom od knížky „pro děti“ čekali. Brabenec vypráví jen tak, jak sám píše v úvodu, „ o otci, havranovi a pampelišce, o kobyle Vráně a naší první koze, o rozhovorech s krkavci nebo o datlích námluvách“. Zázraky, divy musí být člověk připravený vidět. A je tam, uprostřed těch zvířecích příběhů je člověk, ten, který budoucí příběh poctivě prožije, je připravený vidět a – divit se. A další zázraky se dějí, pokud je tenhle Člověk schopný zaručit se za pravost zázraků, které viděl, a když je s to s důvěrou o nich, o tomto svém privatissimu, podávat zprávu zas dál. Tam, kde stojí další Člověk, připravený naslouchat. A tam je střed světa.

Vratislav Brabenec:
Všude je střed světa
Ilustroval: Matěj Forman
Meander, Praha 2005