Co vyprávěla Dlouhá chvíle - Meander.cz

Co vyprávěla Dlouhá chvíle

Jan Nejedlý, Portál české literatury, 23. 9. 2005

Je u nás dobrým zvykem, že se i „vážní“ básníci čas od času věnují tvorbě pro děti, a to nikoli jen kvůli vylepšení svého rozpočtu. Do těchto bohulibých vod zamířila i Viola Fischerová (1935), autorka meditativní elegické poezie, v další knížce z produkce Meanderu nazvané Co vyprávěla Dlouhá chvíle.
Záminku vyprávění vymyslila spisovatelka půvabně: Malý Jakub leží nemocný a navštíví ho dlouhá chvíle, ovšem ta s velkým D. Vysouká se z hodin na zdi – jde o podivné stvoření, které „hlavou trochu připomínalo kočku, ale tělo mělo dlouhé jako had z peříčkových nic.“ A protože dlouhá chvíle se nejlépe krátí vyprávěním, následuje série pohádkových příběhů, v nichž si spisovatelka ústy svého kočkohada vyzkoušela polohy pohádky dobrodružné, zvířecí, výchovné, snivé i poťouchlé, stejně jako autorčini papejši, co pokoušejí děti k nepravostem. Své básnické pověsti dostála bohatým sytým jazykem i tíhnutím ke světu fantazie, v němž je možné se dokonce i ztratit. Nejvíce popustila uzdu obrazotvornosti v pohádce O panence Serafínce s brýlovýma nohama. Panna, které děti utrhly nohy a ona chodí na protézách z nožiček od brýlí, se jistě stane fantomem všech senzitivních dětí. I ostatní pohádky Violy Fischerové jsou napínavé, v přiměřených mantinelech drastické, někdy možná až příliš dlouhé a někdy – což je dobře – i s otevřeným koncem.
Tak třeba vyprávění o panu Krakovi, který se vydal za adrenalinem do Afriky, končí zmizením hlavního hrdiny:
„Můžeš tomu věřit nebo nemusíš. Je to záhada.“

To je panečku konec pohádky hodný básnířky, které své publikum rozhodně nepodceňuje:
„Kočky jsou menší než děti a vidí ve dne v noci. Děti jsou větší, ale nevidí po tmě. Dospělí jsou největší, ale většinou nevidí správně vůbec nic ani ve dne.“


Samostatnou kapitolu „Dlouhé chvíle“ tvoří ilustrace Jana Híska. Jejich snový nádech i tvarosloví upomínající na  Jana Zrzavého jsou skutečně uhrančivé. A rozhodně nejde o ten typ ilustrací, co se líbí dospělým, ale dětem je vzdálený. Hísek obrázky vytvořil grafickou techniku zvanou mezzotinta, při níž se povrch měděné desky zdrsní a pak vyškrabuje a uhlazuje, takže na divákovo oko nepůsobí linie, nýbrž plynulé přechody mezi světlem a stínem měkce modelující zobrazované tvary.
Jde o jakýsi svět za světem, pozorovaný pootevřenými víčky v okamžiku mezi usínáním a snem. Skutečně tučná kořist pro snílky a všechny vnímavé pozorovatele.

Viola Fischerová: Co vyprávěla Dlouhá chvíle
Ilustrace: Jan Hísek
Meander 2005, 92 s.