Největší radost má člověk, když něco nového vzniká - Meander.cz

Největší radost má člověk, když něco nového vzniká

Markéta Vrabcová, Naše rodina 10/2007 (www.nase-rodina.cz)

Petr Nikl není jen výtvarník, ale i hudebník, spisovatel a divadelník. Hrou s prostorem, světlem, předměty a zpěvem vytváří na jevišti unikátní živé obrazy. Ačkoliv je velmi vytížený, sešli jsme se po jednom večerním představení. Zajímalo mě, kde se v člověku bere tolik tvůrčí energie.

Vaše rodina měla velmi blízko k umění. Maminka se věnovala návrhům hraček, tatínek byl akademický malíř. Jak vás takové prostředí ovlivňovalo?

A to jste ještě zapomněla na dědečka, který vylepšil design plynových masek... Ale vážně. Když vyrůstáte v uměleckém prostředí, máte dvě možnosti: buď revoltujete a děláte něco úplně jiného (často sami rodiče nechtějí, abyste pokračoval v jejich nejisté podivínské existenci), nebo se stanete také tím divným tvorem, tvůrcem, ztvarovaným jejich vlivem.
Já jsem ten druhý případ.

Co si pamatujete z dětství?
Z dětství si vybavuji nejintenzivněji zážitky, které se odehrávaly v přírodě na venkovské chalupě u Zlína, kam jsme jezdili na víkendy a na prázdniny. Hračky, které mi rodiče sami vyrobili, byly pro mne zásadním důkazem jejich tvořivosti. Byly to vlastně iniciační objekty našeho vztahu. Tím vstupovali do mého teritoria nikoli jako autority, ale jako partneři ve hře. Maminka byla návrhářkou hraček (gumových, plastových a později nafukovacích) ve Fatře Napajedla. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl její čerstvé prototypy hraček chystaných do sériové výroby vyzkoušet jako první. Užíval jsem si to. Byl jsem při tom, když otec pracoval na svých malbách v atelieru anebo když děda dřevomodelář kutil ve sklepě. Každý z nich měl svoje záhadné prostředí kvasu... Díky tomu, že jsem byl přítomen procesu vzniku výtvorů, vnímal jsem intenzivněji jejich zvláštní smysl.
>
Kdy jste poprvé začal z hraček vytvářet zvláštní, neopakovatelný svět umění? Které umělecké dílo bylo vaše první?

Nevím, kdy jsem poprvé začal uvědoměle něco tvořit nebo vnímat, že to, co dělám, je umění.
Kdy jsem se takto „zvrhnul“. Když dítě kreslí, dělá záznam svého vztahu vůči věcem okolo, záznam poznání, to je vše. Dodnes se snažím takto pracovat. Po všech školách, které jsem absolvoval, je to ale těžké. Stále se přistihuji při činu příliš uměleckém. A mohu si stokrát říkat, že mě umění samo o sobě nezajímá, že je to neplodná demonstrace umu. Tvořit pro mě znamená vést dialog se světem. Pro mě je umělecké dílo jakákoli věc, která je schopna komunikovat, být přenosem myšlenek, energie.

Měl jste nějaké vzory?

Asi ve dvanácti se mi zalíbil Picasso. Začal jsem kreslit kubistické obrázky, ovlivněn stylizací svého otce, a uvědomovat si formy stylizace skutečnosti. Vědomě jsem vymýšlel něco jiného než jsem viděl, a to bylo provázeno zvláštním vzrušením. Na druhou stranu nebylo možné necítit jistou jalovost z opisování. Nevím, do jaké míry šlo o pouhé epigonství – chtít si to také zkusit jako jiní slavní, nebo o radost z objevování cizí či vlastní fantazie. Nyní se to již nedopátrám. Vím jen, že od svých patnácti let střídám dva postupy. Prvním je snaha uchopit to, co člověk vidí, co nejvíce realisticky, jenom to zapsat, popsat a udělat tak, jak to vypadá. Druhý – fantazijní; umožňuje pustit vše úplně volně ze sebe a dovědět se vnitřní vztahy z takto samovzniklých diagramů.

Jak probíhá váš všední den? Na jakých projektech právě pracujete?

Nerozlišuji dny na všední a sváteční. Jsem bezčasec. Dělám to, co momentálně „hoří“. Poskakuji od jednoho k druhému, mnohdy se práce kříží... Na jaře jsem připravoval projekt velké interaktivní výstavy Orbis Pictus pro České centrum v Paříži, půl roku jsem pracoval na autorské knížce nejen pro děti – Lingvistické pohádky, která právě vyšla v nakladatelství Meander. Současně jsme dotočili spolu s pěveckým tělesem Lakomé Barky dvojalbum Přesletec, které vyjde dní ve vydavatelství Blackpoint. Teď budu v Londýně chystat spolu s Balanescu quartetem divadelní projekt, uváděný v rámci programu Divadelního ústavu – invaze do Evropy.

Takže vás asi netrápí, jak „utratit“ volný čas?

Bohužel mám volného času velmi málo, zejména na své děti. Měl bych si dát s těmi invazemi jinam pokoj. Nejsem takový rodič, jako byli moji rodiče, na které jsem vzpomínal před chvílí... Za tento týden jsem vyšetřil například jen dvě hodiny. Byl jsem s dětmi v Náprstkově muzeu.

Cestujete hodně po světě díky své práci?

Poslední roky ano. Někdy kvůli výstavě, jindy zase na festival. Vloni jsem byl na Expu v Japonsku, předtím na festivalu v Brazílii, předloni s divadlem Archa v Jižní Africe. Jsou to zajímavé zkušenosti.

Která země vás nejvíc oslovila?

Japonsko je zemí, která je pro nás úplně mentálně naruby. Vyžaduje delší čas aklimatizace. Tam jste skutečně ztraceni. Působí na mě zcela exoticky, nejvíc ze všech zemí, které jsem poznal. Rozdíly jsou znásobeny historií, ostrovní polohou a izolovaným vývojem – šokuje vás například jejich společenská hierarchie, smysl pro absolutní poslušnost. My jim musíme připadat jako národ smějících se anarchistů. Jsme na úplně opačné straně světa.

Jste nesmělý? Považujete se za introverta? Jak se cítíte před publikem?

Asi jsem introvert, ale dříve jsem byl větší. Časem jsem se otrkal. Záleží to na situaci – pokud jsem ponořen do hry, stávám se její součástí, nemám čas přemýšlet, zda mám nebo nemám trému. Snažím se cítit před publikem jako někdo, kdo je sám sobě šaškem, kdo bloudí jako hrací kámen prostorem. Jinak bych svou existenci na podiu těžko obhájil.

Loučíte se snadno se svými výtvory?
Dříve jsem se loučil těžko. Některé věci zásadně neprodávám, mají pro mě osobní význam a potřebuji je mít na dohled. Zpětně mě nějak ovlivňují. Jsou pro mě stopami, které si časem ověřuji. Na druhé straně uznávám, že mají nárok na svůj osud a já jim v tom nechci bránit. Bylo by smutné, kdybych ze svých prací dělal osobní fetiše. Je potřebné získat k práci odstup. To umožní nezatížený vznik dalším věcem.

Máte nějakou představu ideálního výstavního prostoru?

Nejde ani tak o výstavní prostor, jako o jeho náplň. Každý prostor může být zajímavý, když se využijí jeho předností. Mám sen o prostoru, který by mohl permanentně sloužit jako laboratoř a vývojové pracoviště, jako veřejná herní zóna. Žádná instituce. Jen otevřeně kreativní centrum interaktivních nástrojů. Jakousi organizovanost by ale přece jen musel mít.
Z jakých materiálů nejraději vytváříte svá díla?

Nemám žádné favority. Rád materiály míchám. Překvapuje mě, co se s nimi děje ve spojení s jinými. Některé předměty koupím v bazaru, někdo mi je donese nebo je najdu. Jsou to pozůstatky po něčem, co už odeznělo, a já to znovu startuji, vracím zpět do světla v jiném smyslu. Může to být i něco zcela nového. Právě teď mě zaujal drobný hliníkový mixér na mléko. Dá se s ním hrát po strunách, a když se postaví na rukověť, umí tančit piruetku. Stane se rázem tanečnicí nebo bzučícím hmyzem. Oblíbil jsem si materiály, kterými se dá něco spojovat, třeba včelí vosk. Pro jeho tvárnost, měkkost a vůni.

V roce 1985 jste založil loutkové divadlo Mehedaha, spolupracoval jste s Laurychovým divadlem a se skupinou Čisté radosti Jaroslava Duška. Co nového vám přináší divadelní tvorba? Čím se odlišuje komunikace s lidmi na jevišti a skrze obraz?

Když pracuji v ateliéru, jsem s obrazem sám, je to intimní práce. V divadle jde o práci kolektivní. Oba způsoby rád střídám. Rozdíl je ve zpětné vazbě. V divadle je okamžitá a zároveň pomíjivá. V ateliéru nevíte, jak obraz budou číst lidé, nebudete u toho. Necháte obraz žít, ať si komunikuje sám. V divadle je unikátní právě ten rituál, že jste s ostatními lidmi účasten nějaké hře a vstupujete do ní. Každý prostředek má svá pozitiva. Neumím si představit, že bych stále jen seděl v ateliéru, nebo naopak hrál jen divadlo.

Příběhy, které sdělujete prostřednictvím divadla, jako by se odehrávaly v jiné říši, za branami reality. Co vlastně sdělují?

Myslím, že mé příběhy jsou realistické. Jenomže realita je široká, širší než to, co člověk vidí, dívá-li se jen letmo. Mám rád pohledy z takových úhlů, které nejsou běžně vidět. Potřebuji sebe i ostatní vyhodit ze zažitého vnímání, aby se mohlo přihodit něco přesvědčivého. Žádnou jinou říši, doufám, nehledám, je to pořád jedna skutečnost. Nechci žádné úniky někam. Mohu komunikovat jen o tom, v čem žiji, a já nežiji v žádné fantazii, jen prostě různě míchám prvky skutečnosti a někdy z toho leze zvláštní maglajz. Líbí se mi, když vznikají nové souvislosti. Stejná věc může být v různých situacích zdrojem mnoha odlišných zážitků. Záleží to na asociaci diváků, na každém účastníku. Na vás. Z tohoto důvodu nejsem schopen říct, co přesně sděluji. Jsem jen rozněcovač představivosti.

Jedna z vašich „soch“ z roku 1993 nese název pomníčky. Jsou na nich vyobrazeny hlavy plyšových zvířat. Hračky jsou spjaty především s dětstvím. Znamená to, že i když období dětství dávno skončilo, stále v člověku dřímá duše dítěte?

Nenazývejme to duší dítěte. Pro mě je to spíš princip tvořivé schopnosti, která je v každém člověku, ale často už je ucpána nánosy praktického života. Všichni známe zvláštní katarzi, když se něco tvořivého začne otvírat, proudit tok nápadů... Zažíváme pocit euforie a radosti z účasti na něčem vznikajícím. Tento spouštěč v člověku je vlastně tím uměním. Většinou to všichni nazvou duší dítěte, a jsou s tím hotovi, protože si to pamatují z dětství, kdy ještě neměli žádné zábrany. Nechtějí se s tím později podělit, zdá se jim to v pokročilejším věku nevhodné. Proto je také vžitá představa o umělcích jako o takových nedospělých bláznech...

V období puberty, s uvědomováním si vlastního já, s racionálními úvahami a seberealizací, začneme naši kreativní vrstvu mimovolně vytěsňovat. Proto máme tyto tvůrčí přirozené asociace spojovány především s dětstvím.

Napsal jste pohádkové příběhy O Rybabě a Mořské duši, O Rybitince. Nedávno jste křtil knížku Lingvistických pohádek. Která pohádková bytost je vám nejvíce blízká? Máte nějaké vzory z literární oblasti?

Nejbližší pohádkovou bytostí jsou pro mě trpaslíci všeho druhu. Jsou malí, jsou to outsideři, vidí svět detailněji. Vlivů z literární oblasti je mnoho. Jsem ovlivněn groteskně-fantaskní literaturou, třeba Lewisem Carrolem a jeho Alenkou, Edwardem Learem, Christianem Morgensternem, poezií nonsensu, z našich spisovatelů Ludvíkem Aškenazym, Ivanem Vyskočilem...

Lze podle vás přetvořit svět k lepšímu tím, že si i dospělí lidé budou více hrát a zapojovat tvůrčí složku své osobnosti?

Přetvořit svět asi nelze. Jisté ale je, že uvědomit si tvůrčí potenciál u sebe samého je podstatné a důležité. Zabraňuje to apatii, skepsi. Pomáhá to člověku, aby byl stále v živé vodě, aby se dotazoval, odkud jde, co tam pohledává a co je on sám. To je základní a neustálá otázka. Pro mě je důležitý pocit prostřednictví, že něco předávám dál. Přímý kontakt, fyzická zkušenost, to je ten nejintenzivnější způsob, jak se něco může předat. Je to nezastupitelné a nedá se to nahradit virtuálně žádným, ani tím nejvýkonnějším médiem.