Rozhovor s Violou Fischerovou - Meander.cz

Rozhovor s Violou Fischerovou

Kdo vám četl, když jste byli děti? A co?

První pohádky se mi děly s maminkou. V Třeboni, kolem mého čtvrtého roku.Bylo tam skoro všechno. Lavička, kterou jsem musela pozdravit, aby mě převedla na druhou stranu, hájíček, plný pavučin ze závojů víl, s kterými tam tančila Bětulička a moje nejoblíbenější pohádka O Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém začínala v aleji kolem Světa. Zámek se zakletou princeznou jsem bez námahy umístila někam do dálky za Opatovickým rybníkem.
Od pěti let jsem byla co do četby soběstačná. S jedním nevyrovnaným účtem: jak mohl princ Bajaja setnout hlavu svému koni, který byl jeho nejlepším přítelem. S krvavou šíjí z jeho ruky mě nemohla smířit holubička, která vyletěla, zakroužila a odletěla.

Na knížky jsem měla od mala štěstí. Táta byl redaktorem náročného brněnského časopisu „Index“ a protože v redakci měli jenom dva redaktoři děti, nosil polovinu recenzovaných výtisků mému staršímu bratrovi.
Pokud jde o pohádky, propadla jsem jim zcela nepřípadně v posledním ročníku svého studia na filosofické fakultě. Studentka, která na kolejích bydlela vedle mne, psala diplomovou práci o českých pohádkách. Nejdřív jsem přečetla, co měla doma a pak mě začala zajímat otázka, v čem se liší nebo neliší jiné národní pohádky a během dvou tří měsíců jsem přečetla skoro všechno, co nabízela Universitní knihovna v překladech. Rozdíly byly zvláštní a zajímavé. Odhlédajíc od prince Bajaji, který mě i se svým koněm doběhl až po letech nad lůžkem mé těžce a tráplivě nemocné přítelkyně, byly české pohádky mnohem vlídnější než např. pohádky bulharské, protože zatímco u nás se nechtěné děti vodí jen do lesa, v bulharských pohádkách je páni rodiče upečou a snědí.

Kterého z těchto hrdinů jste v dětství nejvíce obdivovali, případně jste se s ním ztotožňovali?
A/ Ferda Mravenec
B/ Robinson Crusoe
C/ Alenka z Říše divů


Ani Ferda Mravenec, ani Robinson, a k Alence v říši divů jsem se dostala až jako dospělá. Nejmilovanějším hrdinou mého dětství byl psík Bonzo. Na obrázcích bílý a kulatý, žádný Puňta ani Kiki s jejich psím manželstvím, ale psík chytrý, vynalézavý, směšný a spravedlivý, jak o tom svědčily krátké komentáře pod obrázky. Autor byl, jak tvrdí můj bratr, zamilovaný do Bonza stejně jako já, nejspíš Angličan. Pátrala jsem po Bonzovi v nejrůznějších knižních institucích ale bez jména autora (které si dnes už nejsem schopna vybavit) a přesného názvu – marně.
–Kdo ho viděl povězte, mé srdéčko zarmoucené potěšte.-Zaradovala by se i Ivana Pecháčková a spousta dětí i dospělých.

Váš tip na knížku století.

Pokud jde o dospělé: Péter Nádas Kniha paměti. Geniální evropský román o dvacátém století – za účasti bolševika.
Z dětských knih mého nade vše milovaného E. Kästnera, kterého si – jak mám zato – dobře přečetla i Rowlingová – jeho Létající třídu. Je tam mnoho z toho, co může trápit děti i dospělé. Ale i to, co je dokáže osvobodit. A jaký krásný příběh o ztraceném a nalezeném příteli.

Chodíte na besedy s dětmi a jste zvědaví na ohlasy čtenářů na knihu jako celek?

Když jsem psala první pohádku Dlouhé chvíle, měla jsem k dispozici obrázky podivných starých afrických nástrojů a myslela jsem si, že to v souvislosti se lvíkem, posedlým kytarou, může být pro děti zajímavé. Moje chytrá a velice sečtělá neteřka Ester mě však vyvedla z omylu. Do poloviny je to prima, pak se to táhne. Takže jsem - ku prospěchu věci – vyškrtla dvacet stran a od té doby už si dávám pozor.
Při čteních vždycky pokukuji po dětech a když si jednou v Městské knihovně po skoro hodinovém čtení žádalo publikum, abych příběh o lvu Eduardovi dočetla do konce, řekla jsem si, že je dobře.
Taky mě potěšil dopis mé kamarádky: „Nad Tvými pohádkami jsem si uvědomila, jak jsem podcenila svoji vnučku. Je prvňáček a – žádná velká čtenářka. Dlouhou chvíli si však žádá neúprosně každý večer. Takže můžeš šířit, že Tvoje knížka je i pro menší děti.“ Což tímto činím.