Jsem samořízený přeběhlík! - Meander.cz

Jsem samořízený přeběhlík!

Moje psychologie, 29. 10. 2008, Jana Benešovská

Malíř, hudebník, literát a divadelník nepatří mezi sebevědomé, chlubící se umělce. Má za sebou řadu úspěchů, ale jeho tvorba prozrazuje cosi o citlivé duši. Tichý hlas to jen potvrzuje. V posledních několika letech zaznamenal pár výrazných uměleckých počinů. Nejen o nich je náš rozhovor.

Vypadá to, že úplně všechno, na co sáhnete, má obrovský úspěch. Jak to děláte?

Nevím. Vždyť já ani nevím, co se za úspěch má považovat! Umělecký úspěch je absurdní jev. Pomíjivá polní tráva. Šťastným vás neudělá. Ale teď nechci být za skromného. Pochopitelně, že mám radost z ocenění, které dostanu, nebo z toho, že si někdo koupí mou knihu. Těší mě, když má práce osloví širší spektrum lidí, od nichž ke mně přicházejí zpětné reflexe. Nemusím dusit věci v šuplíku. Možná může být úspěchem v umění pocit jakési terapie... Ale úspěch je nešťastný výraz od slova uspěchat. Mně se líbí slovo vazba - zpětná. Jsem tedy ve vazbě, té smysluplné...

Přestože patříte k alternativní kultuře, mediálně jste, především v poslední době, celkem hodně vidět. Těší vás to?

Těší, ovšem zároveň to vnímám jako velmi nebezpečné.

Proč?

Alternativní počínání přestává být riskantním, a tím i alternativním, provařujete-li se často v médiích. Na druhou stranu bych měl být rád, dostanu-li možnost komunikovat nejen s úzkým okruhem přátel. Musím se ale hlídat před mamonem vlastní viditelnosti. Abych vůbec měl co říct.

Říká se, že umělec tvrdý chleba má. Bylo pro vás v některém období života tak obtížné živit se uměním, že jste třeba přijal práci, která vás nebavila nebo s níž jste se neztotožnil?

Ne. V tomhle mám štěstí, nic takového jsem nikdy dělat nemusel. Občas se pokouším napojit na práci druhých, ale musím v ní najít styčný bod. Střídám vnější výzvy s těmi, které si kladu sám. Když mě něco neosloví, odmítnu to. Jsem bezradný, nevím, co si s tím počít. Motivovat se k práci stále jen sám je trochu degenerativní, vyžaduje to hyperaktivitu. Zjišťuji, že potřebuji k práci vnější impulzy. S divadlem jsem si ověřil sílu kolektivní tvorby. Vzájemnosti.

Co je důležité, aby měl umělec v dnešní době úspěch? Vtip, hravost, jeho osobnost?
Osobnost. Úspěch může být někdy spuštěn osudovou shodou okolností, někdy štěstím, jindy uměle propagovanou kalkulací. Je-li umělec osobností, nepodlehne tomu. Věřím, že to, co je zajímavé a původní, samo časem vyplave, aniž by se tomu muselo výrazně pomáhat. Především je zásadní na to nemyslet, jen se absolutně oddat svému bádání, nechat tomu vzduch. Kolikrát jsem si říkal, jestli bych vytvářel stejné věci, kdybych zůstal ve Zlíně a neodstěhoval se do Prahy. Asi jo. Akorát některé možnosti, které mám v Praze, bych neměl, zas bych měl třeba jiné...

Nevím, jak by to bylo s prodejem obrazů, který mě živí, potažmo jestli bych nemusel hledat zdroj obživy jinde, což by mě zase ovlivnilo jinak.

Pro hodně umělců je těžké zbavovat se některých svých děl. Vám to problém nedělá?

Měl jsem s tím problém zpočátku, teď už na nich tolik nelpím. Některé obrazy jsou pro mě důležité, ty nevyvenčím, říkám si, ale za pár let je vyprovodím. Není to pro ně dobré, ten příliš upjatý fetišistický vztah. Před dvěma lety jsem vyhořel, i když obrazy přežily. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak jsem rád, že je většina rozprchlých.

Když jsem s vámi domlouvala rozhovor, byl jste pořád na cestách. Kde vlastně tvoříte?

Žiji a pracuji v Praze. Knihy dělám po večerech doma, obrazy maluji v ateliéru, divadlo chystám tamtéž nebo v divadle Archa, nápady zapisuji na cestách, ve vlaku, ale hodně se mi daří taky na záchodě...

Je pro umělce důležité prostředí, ve kterém tvoří?

Dá se pracovat všude, přizpůsobit se jakýmkoli podmínkám, protože to hlavní leze přes hlavu. Ale právě proto je velmi zásadní poskytnuté zázemí. Nemůžu tvořit v prostředí, které mě znervózňuje. Některý frmol nevadí. Jindy zase potřebuji absolutní klid. V posledních letech jsem si třeba zvykl pracovat za dětského halekání doma, ale co si pak o mně děti pomyslí? Demonstruje píli, nebo už se zcela zbláznil...?

Jak to vlastně chodí u člověka, který má tolik profesí, jako vy? To si pokaždé řeknete, že třeba v pondělí budete malovat, v úterý psát knihu, ve středu se věnovat divadlu, nebo?

Nedělám libovolně, co se mi zrovna zachce. Poslední dobou jsem vláčen termíny a vázán na různá grafická nebo nahrávací studia. Nebo instaluji někde výstavu, jako zrovna minulý týden ve Vancouvru Orbis pictus. V mezičasech se uzavírám do samoty ateliéru. Abych byl v rovnováze, musím mít ty porce vyvážené... Nemůžu od něčeho utéct dřív a na jiné naskočit pozdě. Jsem samořízený přeběhlík.

Jak moc vás inspirují věci, které vás obklopují?

Zásadně. Nevymýšlím si žádné nereálné příběhy, neutíkám nikam do vysněných světů... Naopak. Doufám, že všechno, na čem pracuji, má reálný základ, i když někdy se to tak možná na první pohled nejeví.

Vidíte a já jsem myslela, že takový umělec musí být snílek, hračička, a tak.

Ani jedno, ani druhé. Snílek? To jsme všichni, jen tomu každý věnujeme jinou míru času, někteří jen v noci...! Je podnětné podívat se někdy kolem sebe nebo na sebe z jiného úhlu pohledu. Mít čas svět stále probádávat, zkoumat, popisovat, a pak se o ten pohled podělit s ostatními. To se mi to ovšem dobře říká, když netancuji v kolotoči praktických starostí. Ano, nejsem s to seriózně fungovat. Doma jsem třetím dítětem...

Potřebuje umělec cítit řád, nebo naopak fungovat v chaosu, aby něco vytvořil?

Řád vzniká z chaosu a do chaosu zase mizí. Kdybych potřeboval jen jedno z toho, asi bych nic neudělal. Líbí se mi ty střihy. Samopohyby a otevřené konce.

Pro některé lidi je těžké pochopit alternativní umění. Vy sám to dokážete? Nikdy vás nenapadlo, že co před sebou právě vidíte, je totální nesmysl?

Ale to víte, že jo! Jenže někdy jsou ty nesmysly tak neskutečné, že se přehoupnou z ničeho nic do hlubších vazeb. Lup! A naráz cosi vidíte, jako když zašilháte na ty trojrozměrné rastrované krajiny. Musíte jen přesvědčit toho sudího v sobě. Je to způsob meditace.

Takže žádné věci nejsou v umění zbytečné, ani ty nesmyslné?

Skutečně zbytečným nesmyslem jsou věci, které se snaží něčím být a je to na nich velmi vidět. Věci označkované autorským egem vám neumožní do nich vstoupit, odhalovat je, poznávat. Tam vám nezbude nic jiného než si říct: Aha, to dělal támhleten, protože tam je ten a ten prvek, který on většinou dělává. Ale i když autora neznáte, cítíte, že na vás ten obraz naléhá ne sám o sobě, ale z gesta autora.

Řekněte mi, jak to vlastně vypadá u umělce doma? Obklopujete se svými díly?

To ne, to bych si za chvíli připadal jako ve vlastním muzeu. Ano, mám na stěně nějaký svůj obraz, protože patří dětem či manželce, takže z toho se nevyvleču, ale mám tam práce i jiných autorů, které mám rád a s nimiž mimoděk hovořím...

Co vám přináší větší uspokojení? Když je dílo hotové a vidíte, že je o něj zájem, nebo když na něm pořád pracujete?

Rozhodně pracovní proces. Je to dobrodružné. Když je obraz hotový, je to proto, že nevím, co s ním dělat dál. Je jako svlečený kabát, který už je mi malý a už nikdy ho neobléknu. Ale je to někdy uspokojující pocit, když se od vás obraz osvobodí, když má najednou svůj život a lidé v něm můžou vidět klidně něco jiného, než jste zamýšleli. To je na tom nejzajímavější. Málokdy se to daří - když obraz domalováním svůj proces neskončí. Odtrhne se od toho, kdo ho udělal, a dotyčný už na něj nemá žádný vliv.

Vzpomenete si ještě na svůj první umělecký počin?

Čmáranice, někdy ve třech letech. To máme asi všichni společné...

A na svou první výstavu?

Tu jsem nachystal v roce 1981 v lese. Připravil jsem hru s nitěmi a nakreslenými přáteli v životní velikosti, které jsem rozmístil ke stromům. Bylo zajímavé sledovat, jak pozvaní hosté uchopili nitě a jak z nich vytvořili vzájemnou pavučinu.

Na čem všem vůbec pracujete v současnosti?

Připravuji spolu s ostatními autory nové interaktivní objekty pro expozici Labyrint světla, kterou chystáme na jaře do pražské čističky odpadních vod - Ekotechnického muzea a která přímo navazuje na výstavu Orbis pictus aneb... Ta zrovna doputovala do Vancouvru, kde jsme ji minulý týden inza stalovali v Telus World of Science Museum. Zamýšlím se nad kreativním řešením jedné rozhledny, s divadlem Krebsko odjíždím hrát do Německa, právě se dovyrobila nová dětská kniha pro nakladatelství Meander. 30. října budeme mít v Divadle Archa křest knihy Orbis pictus aneb A ořezal jsem strom před domem.

Pomineme-li ten strom, to máte pořád tolik nápadů?

Nemám. To je to nejtěžší.

Tak z čeho potom vzniká všechno, co tvoříte?

Říkám, že přetunelovávám. Žiju jen jeden život a sdělovat můžu v podstatě stále totéž. Melu se dokola ve vlastních kruzích. Jsem takový rybář.

Před pár dny jste se vrátil z kanadského Vancouvru, kde jste uvedl svou výstavu Orbis pictus. Řekněte mi, jsou cizinci víc otevření alternativnímu umění než Češi? Pozorujete třeba, že ho vnímají jinak?

Reakce jsou všude podobné. Člověk od člověka, ani ne tak národ od národa, a to je příjemné.

Hodně se teď mluví o tom, co ještě může být považováno umění a co už je kýč. Co je pro vás umění a co kýč?

Umění je všem otevřené, a to může být i obraz jakoby sladký, někdy až tak, že z něj jde hrůza. Uměním není to, co nekomunikuje, co poučuje nebo deklaruje, takové výtvory jsou mi zavřeny. Vlastně toto jsou právě jakési názorové kýče, nepřipouštějící dialog.

Jste mužem mnoha profesí. Je vůbec možné říct, které z nich se věnujete nejraději?

Nedá. Je to nastejno. Ale nejraději ze všeho mám, když někoho rozesměju.

Dostal jste prestižní cenu Magnesia Litera za knihu Záhádky, na vaše desky vycházejí vesměs velmi pozitivní recenze, nesmírně úspěšná je i vaše výstava Orbis pictus. Máte pocit, že v současné době zažíváte cosi jako vrchol kariéry?

Bojím se jakýchkoli vrcholů, protože z nich už to jde většinou jenom z kopce. A slovo kariéra mi doslova nahání husí kůži.

Řekněme, že si tento rozhovor přečetl někdo, kdo nikdy neviděl žádné z vašich děl. Kdybyste se měl jako umělec pro takového člověka charakterizovat, co byste o sobě řekl?

Ale to je stejné, jako kdybyste chtěla dát někomu hádanku a hned mu řekla řešení! Kromě toho ani sám nevím, kdo vlastně jsem. A kdo tvrdí, že to o sobě ví, tomu nevěřím.