Mám kaštany rád - Meander.cz

Mám kaštany rád

Radim Kopáč, www.czlit.cz 1.12.2006

Básník, překladatel, autor veršů pro děti a publicista Radek Malý se narodil v roce 1977 v Olomouci, na tamní Universitě Palackého vystudoval obor germanistika a bohemistika. Je zaměstnaný v nakladatelství Prodos, žije v Olomouci. Věnuje se poezii, tvorbě pro děti a překladu. V pražském nakladatelství Meander právě vydal knížku František z kaštanu, Anežka ze slunečnic.

Otevřu tvoji novinku z Meandru – a vidím, že básník prvně utekl do prózy, notabene do prózy pro děti. Co za tím přesunem vězí?

Vězí za tím touha napsat nějaký příběh, který jsem v sobě nosil. To, že se podařilo ten příběh přivést až ke knižnímu vydání, je úžasná souhra náhod a úsilí několika lidí, ten příběh klidně mohl zůstat pro veřejnost nevyslovený a nic by se nestalo. Jenže paní Iva Pecháčková z nakladatelství Meander se rozhodla, že právě tahle knížka by se udělat měla – a podařilo se ji dotáhnout až do konce. Nějak moc se netrápím otázkou, jestli je to pro děti a jestli čtenář všechno pochopí – možná i proto jsem rukopis poslal do Meandru, který mě zaujal právě svým nekonvenčním přístupem k tzv. dětské knize.

Vidíš ještě nějaké spojnice mezi tvojí poezii „pro dospělé“ a prvotinou pro děti, kromě záliby v „podzimu“, na kterou navnazuje už obálka?

Já bych v tom souvislosti nehledal, kromě toho, že za obojím stojí stejný autor samozřejmě. Poezie mi vzniká sama, na próze mi přijde divné už to, že se člověk rozhodne, že něco napíše. Napsat prózu, která by měla hlavu a patu, nějaké rozuzlení a která by se neztrácela sama v sobě a v melodii slov, bylo pro mě příliš těžké, nejsem vypravěč, nebo aspoň ne vypravěč lehkonohý. Původní rukopis se od současné podoby knížky dost podstatně odlišoval, nakonec jsem ho za pomoci redaktora hodně okrájel, uhladil a napřímil. Přesto je to – podle prvních ohlasů soudě – divočina.

Hned jak jsem si všiml, že jeden z hrdinů knížky se narodil z kaštanu, připomnělo mi to tvoji mailovou adresu „kastanvkapse“ – co pro tebe tenhle pichlavý plod podzimu znamená, co ti symbolizuje?

Myslím, že za tou fascinací stojí rané vzpomínky z dětství, podzimní vycházky do parku na kaštany. Baví mě ten rozpor mezi zelenou slupkou s ostny a hnědou kulatou hladkostí jejího obsahu. Semínko, kterého se nikdy nedotkl paprsek světla, a potom ho dětská ruka vyloupne. Klíněnka jírovcová a obří lepkavé pupeny. Nepochopitelná nepoživatelnost kaštanů. Asi mi kaštany nic nesymbolizují, ale mám je rád.

A slunečnice? Ta je protikladem kaštanu?

To bychom se dostali do autorem zamýšlené struktury příběhu Anežky a Františka, která nemusí odpovídat struktuře, kterou si tam objeví čtenář. Celý ten příběh je postavený na protikladech, a u toho bych zůstal.

Knížku ilustrovala Galina Miklínová, kterou známe z bohaté spolupráce s Pavlem Šrutem – jak ses ke spolupráci s ní dostal?

Byl to osvícený nápad nakladatelky Ivy Pecháčkové. Paní Pecháčková si libuje ve sklubování textů s ilustracemi a v naprosté většině případů vydala opravdu v celosvětovém měřítku unikáty. Tak u mě myslela na Galinu Miklínovou, jejíž obrázky příběh mírně odlehčují, na druhou stranu si zase myslím, že i její ilustrační tvorba se tou knížkou posunula nebo ukázala v jiné poloze, než pro ni bylo obvyklé.

A jak vznikaly ilustrace? Souběžně s textem, nebo reagovaly až na hotovou věc?

Definitivní ilustrace vznikaly k hotovému textu, ale konzultace s ilustrátorkou pomohly najít textu výsledný tvar, celé se to vlnilo, oslovovalo a přesahovalo, až vznikla knížka jako gesamtkunstwerk, kde ilustrace uvádějí text na pravou nepatřičnou míru a naopak.


Do jaké říše Anežka ze slunečnic a František z kaštanu patří: mezi lidi, mezi skřítky, anebo někam úplně jinam?

To sám nevím…

A kde a jak se tobě v hlavě rodily jejich příhody?

Na nejrůznějších místech, dlouho a těžce. Jak jsem už naznačil, na začátku nestála ani tak touha napsat napínavou nebo veselou knížku pro děti, ale spíš nutkání vyslovit na té ploše nějaký pocit. Až ten se přetvářel do příběhu. Nemyslím, že je takový postup při psaní pro děti optimální, ale snad může mít taky své oprávnění.

Příběhem prolínají ukázky z Františkova románu O velkém a strastiplném putování hraboše Oliviera a sysla Theodoricha; vzadu v knížce je na něj dokonce reklama. Jsou to ovšem zatím jenom ukázky – dopíše František tu knihu?

Ale on ji dopsal, avšak autor do ní nechal nahlédnout jen na několika místech. Je to takový záměrný fragment, zlomek textu, byť s vyústěním. Postupoval jsem vlastně při psaní stejně jako František – podle názvů kapitol jsem je naplňoval dějem. Tedy úplně jiný přístup než u rámcového příběhu; on taky ten vsazený rytířský epos vznikl trochu natruc nedějovosti celého příběhu. Ale to je moje vnímání textu, hodně omezené tím, co jsem chtěl a co se opravdu povedlo. Pokud si čtenáři Františkův román vynutí, určitě vyjde i jako samostatná knížka.

Pusťme se ještě do vlivologie: Koho a jaká díla jsi míjel na své cestě k literatuře pro děti?


Takových knížek by byly asi stovky. Něco ve mně zůstalo z dětství, mnohé jsem dohnal při vytváření školních čítanek. Nejvíc mě oslovují knihy pro děti, ve kterých až dospělý najde další skrytý smysl. V tom jsou odborníci skandinávští autoři.

A proč vůbec literatura pro děti? Vím, že máš za sebou podíl na Šmalcově Abecedě, Slabikář s Matějem Formanem a několik dalších knížek na dětské téma pro olomoucký Prodos – zajímá mě ale, jestli dovedeš převést do slov tu touhu, která tě k tomuhle typu psaní táhne? Je v tom nějaké to věčné dítě v dospělém, na které se odvolává ve svých jazykových groteskách Morgenstern?

Děti jsou pro mě velice zajímavou cílovou skupinou. Dokážou být bolestně upřímné, vlastně ani neumějí reagovat jinak – knížka se jim buď líbí, nebo ne. Možná pro děti tu a tam píšu i proto, že literatura pro děti a mládež mě prostě zajímá i jako čtenáře. Ale určitě nejsem typ autora, který by se specializoval pouze na dětskou literaturu, jsou to pro mě výlety – ale to ostatně psaní poezie a překládání taky. Zatím si psaní dokážu užít.

Zůstane Radek Malý nadále u tzv. dospělé poezie? Po vydání sbírky Větrní (2005) jsi mi v rozhovoru řekl, že pro tebe jedna etapa skončila…

Je pravda, že ještě pořád vystačím s pocitem, že jsem toho napsal dost. Tomu ovšem neodporuje skutečnost, že šuplík se mi zaplňuje – na autorských čteních čtu jenom z rukopisů a veskrze jsou kladně přijímány. Tak uvidíme, kdy se mi podaří najít klid sednout si a uspořádat ty texty do nějakého tvaru. Taky aby se našel případný nakladatel, což nepovažuji za samozřejmost. V „samizdatu“ bych si asi nic netiskl.

Ještě se zeptám na třetí fasetu tvojí tvůrčí trojjedinosti: koho se chystáš překládat po Lubomirském a Traklovi?

Nechystám se na nikoho konkrétního, nicméně letos mi vyšel výbor z Ericha Kästnera s názvem Třináctý měsíc, zjara se chystá antologie poezie expresionismu, v šuplíku se ještě pár věcí najde… Pokud na něčem pracuji v současnosti, tak jsou to překlady textů německých a rakouských básníků, které možná nebyly zamýšleny pro děti, ale jsou dětem blízké: Joachim Ringelnatz, Ernst Jandl a další.

Stále mezi těmi třemi tvůrčími polohami nerozlišuješ co do důležitosti, pořád tě vrchovatě naplňují všechny tři?

Ano. A na všechny mám mnohem méně času, než bych chtěl. Ale nestěžuji si.