Ta moje válka byla taková... - Meander.cz

Ta moje válka byla taková...

Boris Hokr, Tvar, 3. 3. 2011

Alan je prostý kluk z Kalifornie, který narukuje do války. Do té druhé světové, asi poslední, na niž mohou být její vítězové hrdí. Emmanuel Guibert je francouzský komiksový tvůrce, který se s Alanem znal a měl ho rád. Alanova válka je výsledkem jejich přátelství napříč generacemi. Ne, není to komiks o válce a jejích hrůzách (samotnou válku zachycuje pouze malá část třídílného komiksu). A už vůbec to není komiks dokumentární.

Podobná díla jsou v poslední době samozřejmě populární. Většinou se o nich mluví jako o reportážních (především Joe Sacco a jeho balkánské či palestinské sondy), ale záběr je mnohem širší. Od specifického zpracování zprávy o 11. září přes ohlédnutí za Protokoly sionských mudrců (Spiknutí, poslední dílo Willa Eisnera) po citové vydírání v prostoduché, ale disneyovsky líbivé alegorii v podobě Smečky z Bagdádu. Alanova válka je okouzlením nad mocí vyprávění a především osobou vypravěče. Nespolehlivou, ale charismatickou. Nezprostředkovává příběh ani podobenství (i když pro čtenáře nemusí být problém si obojí dosadit), ale vzpomínky a proces vzpomínání. Navzdory bouřlivým kulisám konce války a armádní mašinérie tak nejsou zlomové okamžiky chvíle plné adrenalinu, ale spíše kontemplativní okamžiky. Nikoliv střet s ostřelovači, ale pohled na noční město plné světel nebo ze tmy vystupující obrys katedrály.

 Guibert se nesnaží zprostředkovat akci, i když by zcela jistě mohl, ale spíše formování Alanovy osobnosti. Nelze - opět v návaznosti na výše uvedené upozadění akce - mluvit o hrdinovi, pouze o vypravěči. Alanova válka nefunguje jako gradovaný příběh, ale jako oslavný hymnus jedné cesty životem, jejíž výjimečnost neformovaly (jen) vnější události, ale vlastní ochota k sebereflexi a vnímavost ke všemu, co člověka obklopuje, především pak další lidé.

 Je tedy jen logické, že komiks vypadá tak, jak vypadá - na první pohled stroze a primitivně, staticky. Guibertovo dílo je v přímém rozporu s tím, oč se snaží většina médií. Ta preferují dynamiku založenou na propojování obrazů, jejich kompozici v rámci stránky, prolínání rámečků, na tom, co se odehrává mezi zachycenými výjevy. Pro příklady netřeba chodit daleko - mistrem takové dynamiky byl kupříkladu Kája Saudek.Ovšem to je dynamika řekněme fyzická.

Guibert nabízí jednoduché rozvržení stránky, jejíž jednotlivé části mnohdy fungují zcela samostatně. Dynamika nespočívá v jejich sledu, ale naopak paradoxně v zastavení. Alanova válka působí ve své podstatě jako soubor diapozitivů ze soukromé sbírky. Je jedno, zda je jejich námětem krajina (od nekonečných seřadišť vlaků, cvičných prostor armád, krás evropského venkova až po válkou poznamenané či čerstvě se vzpamatovávající vesnice a města) či interiér (salonky, kupíčka, prosté místnosti či uzavřená vozidla).

A stejně jako u diapozitivů soukromého charakteru i zde je důležitý komentář. Nedá se přitom mluvit o pouhé textové složce, protože i mimo "bubliny" se jedná o výtvarně stylizovaný záznam vyprávění, které často přímo podmiňuje, co bude na obrazu zachyceno (když si např. vypravěč "vzpomene" na zatím vynechaný detail a obraz tak vyskočí z časové posloupnosti prezentované skutečnosti). Především se však soustředí na fakt, že každé zobrazení, stejně jako každá vzpomínka, je uzavřeným světem, který je třeba primárně nikoliv propojovat (jako v běžném narativním komiksu), ale naopak prozkoumávat do hloubky. Bez ohledu na to, že Guibert často zcela vynechává pozadí. Není nijak výjimečné, pokud je v rámečku pouze lehce načrtnutá postava či předmět, komentář a NIC jiného. V příjemci se tak nastartuje sled asociací založených na vlastních zkušenostech i vědomostech. Není zahlcen detaily, ale soustředí se na esenci sdělení.

 Platí zde, že podobně jako ta nejlepší vyprávění i Alanova válka pomalu roste, jak se její "vypravěč" rozjíždí a znovu invokuje svůj svět minulosti. Jednotlivé vrstvy vzpomínek jsou zachyceny stejným způsobem - vodou směrovanou tuší -, ale nějakou chvíli se drží velmi nejasného stylu zobrazení, rozpitých okrajů, scenérií ponořených ještě ve tmě rozpomínání. Z nich později vystupují stále stylizované, nicméně již jasně vymezené postavy, prostředí i události. Samotné pozadí je pak čím dál zaplněnější a nevyvstává pouze před čtenářem-posluchačem; ten je naopak zván, aby nahlížel přes ramena zachycených postav, aby se vydal na procházku tímto podivuhodným světem.

 Logicky je pak v třetí knize mnohem více využíváno doplňkových dokumentů. Pokud ze začátku Alan popisuje svou lásku ke klasické hudbě pomocí jednoduchého obrazu posluchače v pohodlně vypadajícím křesle, v posledním díle svých vzpomínek se může opřít o záznam partitury. Vztahy jsou již ilustrovány nikoliv pomocí pouhého náčrtu daného jedince, ale i fotografickým materiálem. Vzpomínky nabývají na realističnosti, stávají se něčím, o čem již není třeba přesvědčovat, ale co je prostě a jasně doložitelné.

Alan Cope (a zprostředkovaně i Emmanuel Guibert jakožto náš průvodce) jsou někým jiným než na začátku cesty. Alan dospěl, jeho osobnost se plně rozvinula, z dětského okouzlení a nadšení, chvějivého očekávání věcí příštích vyrostl silný jedinec, který za sebou nemá jen úspěchy, ale i ztráty a především poznání - často bolestivých, ale vždy svých vlastních - bez výmluv i hraného překvapení. Alanova válka byla válka o sebe samého a ta není ohraničena pouze kampaněmi armád. A s tímto poznáním přichází čas rozloučit se s vypravěčem, který stejně jako musí na začátku pozvolna na scénu, v závěru podobně pozvolna odchází. Jen místo chimérického předměstí dětství jsou zde jediné barevné stránky celého díla, malá virtuální prohlídka domu - bez lidí, ale s mnoha doklady, že život jeho obyvatele byl bohatý a hodnotný.


Emmanuel Guibert: Alanova válka. Podle vzpomínek Alana Ingrama Copea. (1.-3. díl) Z francouzštiny přeložila Alena Jurion Meander, Praha 2010