Dětská mezikulturní výměna s prvky hororu - Meander.cz

Dětská mezikulturní výměna s prvky hororu

Michaela Otterová, Tvar, 3. 3. 2011


Hispanistka a novinářka Markéta Pilátová má již na svém kontě kromě dvou románů pro dospělé i tři dětské knihy: Dvoje vyprávění o víle Vivivíle (Víla Vivivíla a stíny zvířat, Víla Vivivíla a piráti jižního moře) vyšlo v Nakladatelství Lidových novin. Třetí knížku, jejíž hrdinkou je pro změnu japonská holčička Kiko, vydalo na podzim loňského roku nakladatelství Meander.

 Pilátová uvádí čtenáře do děje sympaticky přímočaře: ">Už zase!< povzdechla si trochu moc nahlas Kiko, když zazvonil telefon. Tatínek se k němu vrhnul. Kiko podle toho, jak se tvářil, hned poznala, že už se zase budou stěhovat." Tatínek téhle bystré holčičky je totiž restaurátorem knih a ona už je ze společného ježdění po světě notně otrávená. Zvlášť když má ještě ke všemu za maminku cestovatelku z povolání. Ve svých deseti letech Kiko nezná pravidelné vyučování, doma v japonské škole dělá vždycky jen srovnávací zkoušky, a tak není divu, že se cítí osamělá. Proto si tentokrát prosadí, že bude v cizině chodit do školy stůj co stůj.

Tou cizinou je Česká republika, konkrétně město Kroměříž, kde se z jedné staré knížky vytrácí portrét krále. Zasazení děje do Kroměříže je šťastná volba - autorka se v dotyčném městě narodila, píše o něm s evidentním zaujetím a dokáže jeho pamětihodnosti využít jako kulisy pro dotvoření příběhu. Děj se odehrává zejména v prostorách kroměřížského zámku, kde je Kiko spolu s tatínkem ubytovaná. Důležitou roli hraje tajuplná Stará knihovna se svými čtyřmi glóbusy, dále Podzámecká zahrada čili Podzámka a v ní obzvláště čínský altánek a velká louka, ale i náměstí se starožitnickým krámkem strýce Juhiho. Jako bývalá lektorka češtiny v Brazílii a Argentině umí Pilátová také dobře rozvinout motiv jazykové bariéry. Kromě obligátní gestiky a mimiky nebo malých kresbiček nechává japonskou holčičku komunikovat se spolužáky pomocí skládaček origami. Tedy s těmi, kdo o to stojí, zejména s bezprostřední Evou. Naopak posměváček Lukáš se pro Kiko stává takřka okamžitě "nepřítelem". Tolik realistická zápletka knihy.

 Podle všeho se autorce nezdála problematika mezikulturní dětské komunikace dostatečně nosná, takže knížku obohatila o druhou dějovou linii, vykazující množství fantastických prvků. Náměsíčná Kiko se v noci na zámku setká se zakletou princezničkou Františkou, za podivuhodných okolností (ukrytá v kokonu z pavoučích sítí v opuštěném altánku) se doví o nepodařené kletbě zlolajného biskupa Zlobiska a vymyslí plán na záchranu všech duchů. Plán je to sice neotřelý, dokonce i vizuálně krásný, ale na stránkách dětské knihy se jeví přece jen málo dramaticky. Nejspíš proto vyprávění vrcholí v začarovaném bludišti plném pavouků a kostřiček, kde se Kiko střetne tváří v tvář se zlým biskupem Zlobiskem proměněným ve vlka. Nakonec všechno dobře dopadne, s velkým přispěním napraveného Lukáše Mařaty, duchové se pokojně rozplynou a děti se zase můžou věnovat normálním zábavám, jako je lezení po stromech. Zatímco první, realistická linka se odvíjí jakoby "sama od sebe", ta fantaskní se poněkud zadrhává: Možná proto, že si autorka dopředu nestanovila, do jaké míry má být knížka skutečně hororová.

V poslední době v dětské literatuře obecně přibylo násilí a smrtelného ohrožení dětských hrdinů (zmiňme třeba jen oceňovaného Tobiáše Lolnesse z pera Timothéa de Fombella), tedy tahle cesta není neprošlapaná a děti si na větší porce hrůzy zvykly.

Přitom však platí, že když už horor, tak důsledný. Jestliže někdo na jedné straně píše "Měla strach, že se místo kopřivy třeba dotkne jedovatého pavoučího hrotu, usne a pavouci ji sežerou. Zbude po ní jen stejně vysušená kostra, jako jsou ty, po nichž teď musí šlapat," pak není možné tuto atmosféru na jiném místě relativizovat odlehčeným zobrazením zla: "Jednou se zpovídala biskupovi Zlobiskovi ze svých hříchů a špatných skutků. Jak kradla a lhala a vůbec nikdy se nečesala," nebo "A celou tu dobu, co jsme zakletí, strašně zuří, rozbíjí na zámku vázy, vytrhává zubama listy z knih, kde se píše o tatínkovi, a vzteká se na Jedubábu!" Rozbíjení váz či trhání knih zuby jsou sice výlevy nepříjemné, ale z hlediska bytí a nebytí poněkud bezzubé. Možná je takové míchání rovin v autorčině intenci, ale ve skutečnosti tím ve čtenáři pouze vytváří zvláštní distanc vůči líčeným nebezpečím.

A pak jsou tu logické nesrovnalosti, nad nimiž nelze v éře počítačových her jen tak mávnout rukou: Proč se Františka s Kiko nejprve usilovně schovávají před Zlobiskem v kokonu, když pak v předvečer "osvobozující akce" klidně rozebírají svůj plán před knihovnou? Jak mohla malá princezna sledovat Kiko s Evou u vody, když má být přes den zavřená v bludišti? A proč motýlí kouzlo nefunguje ihned? Je to snad proto, aby se na beztak komplikovaný děj ještě dala rychle naroubovat pohádka o Šípkové Růžence? Kdo a čím mazal obrázek Zrzavého krále ve staré knize? Na samotném závěru očekává čtenář nějaký "vtip", který všechny nahromaděné rozpory propojí a vysvětlí, ale nedočká se, nelogičnost přetrvává, a to dokonce i v názvu knihy. Ta se jmenuje Kiko a tajemství papírového motýla, přestože motýlů je v ní ve skutečnosti tisíc a přestože nejde o žádné tajemství ve smyslu něčeho, co má být odhaleno, nýbrž o starou legendu, na niž si Kiko jednoduše vzpomene a vzápětí ji sdělí Františce i všem dětem. Přes všechny tyto dílčí výhrady se Pilátová může spolehnout na to, že její čtivá knížka čtenáře zaujme natolik, že při prvním čtení leccos přehlédnou. Nesporný podíl na tom má plynulý jazyk vyprávění a přirozené, živé dialogy. Otázkou je, zdali z tak bohatého materiáluneměla vytěžit objemnější a narativně propracovanější knihu - už jen samotný motiv s pavouky síťáky, kteří si neumějí zvolit stranu, by vydal na několik kapitol.

 Dodejme, že "japonskou náladu" umocňují ilustrace Daniela Michalíka spolu s grafickou úpravou, jež má připomínat zohýbané papíry na skládání. Jako bonus najdeme na konci knížky rozkreslený návod na skládání hvězdičky a motýla, tj. dvou origami, které v příběhu sehrají důležitou úlohu. Bohužel není návod zcela instruktivní anebo vyžaduje zvýšenou prostorovou představivost. Každopádně tentokrát patří Meanderu dík za nejen krásnou, ale i zajímavou dětskou knihu.

Markéta Pilátová: Kiko a tajemství papírového motýla, Meander, Praha 2010