O čertíčkovi - Meander.cz

O čertíčkovi

Radim Kopáč, Portál české literatury, 2008

„Někdy jsou věci jinak, než se zdají,“ říká ke konci své první knížky pro děti letos dvaačtyřicetiletá Alexandra Vokurková. „Někdy stačí jen vytáhnout věci z ustálených šuplíků a vysypat je pěkně na jednu hromadu. Kdo je pak vlastně čert a kdo anděl?“ dodává úvodem.
Trojice krátkých příběhů, které seřadila pod titul O Čertíčkovi a které doprovodil kolorovanými rytinami Pavel Kadlec (1977), to ukazuje už ve svých názvech: první kapitola se jmenuje Anděl v Pekle, druhá O hodném čertovi policajtovi a třetí O andělovi, který chtěl být zlý. Popletlo se tu leccos: dva principy si v autorčině fantazii prohodily trikoty a k tomu Čertíček, i když je čertem, dostal za mámu anděla, vlastně Andělu. Daniela Fischerová v doslovu píše, že „Saša Vokurková patřila k nejnadanějším studentům Literární akademie vůbec“ a spatřuje v ní „nadějnou spisovatelku“. Má v lecčems pravdu: autorka totiž vyšla nadšeně vstříc dětskému umění rozviklat svět „dospěláckého“ smyslu odzbrojující magií nonsensu a k tomu prokázala cit pro jazykovou komiku, která se odvíjí právě z oné čertovsko-andělské symboliky.



Vokurková ale svoje pohádkové postavy nevsadila do světa mýtu, nechala je, ať obývají panelákové sídliště, přejí si k Vánocům skejtbordy a mobily – a na internetu hledají „kurzy zlobení“. A reálné nezůstaly jenom kulisy, jak čerti, tak andělé taky svými vzorci chování připomínají běžné konání lidí: hrají si, pracují, rekreují se. Jen ústřední hrdinové mají znaménka v sobě naopak, což z pohledu majority znamená, že nejsou v pořádku, že jsou jiní, a to jim přináší malé i větší potíže. Na Čertíčka se jeho generační vrstevníci i jejich rodiče dívají jako na nežádoucí, cizorodý element, o který by se mohli „umazat“. Hodný čert Olda, který od mládí „nejraději četl příběhy o statečných obhájcích dobra“, vystuduje policejní akademii a začne řídit dopravu natolik zodpovědně, že „přechod u školy byl vyhlášen nejbezpečnější křižovatkou roku a po městě se šuškalo, že tam nad dětmi nedrží ruku strážník, ale strážný anděl“. A konečně „malý anděl“ jménem Antracit: toho jednoho dne omrzelo být „vzorný a poslušný“ a dostal chuť si pořádně zařádit.
Jenže jak Oldovi, tak Antracitovi se jejich posedlost dobrem, resp. vůle ke zlu nevyplatí: Olda skončí jako invalida s prostřeleným kopytem na podřadném postu hlídače a Antracit jen tak tak přežije svůj ikarský pád. Zotaví se však jeden i druhý, poučí se oni i xenofobní majorita a knížka naše hrdiny opouští téměř jako spiklence, kteří do svého spolku navíc přibrali i zástupce lidské a zvířecí rasy. Je to tedy finále v postmoderním duchu: v každém čertovi je odteďka třeba hledat kus anděla – a možná i kus člověčího a možná i kus animálního. A možná i naopak.