Anketa - Meander.cz

Anketa

Portál české literatury, 7. 2. 2007

Anketa na téma Současná česká literatura pro děti: Jaká je a jak si stojí v médiích?

Anketu připravili Radim Kopáč a Jan Nejedlý,
www.czlit.cz, 7. 2. 2007
1. Má podle vás reflexe současné české literatury pro děti v médiích dostatečný prostor – ve srovnání s ostatními žánry: prózou, komiksem, poezií, esejistikou apod.? Pokud se domníváte že ne, proč?

2. Nepřevažuje v „1. lize“ současné české dětské literatury pro děti kvalita výtvarné stránky nad literární? Znáte nějakého současného vypravěče kvalitativně srovnatelného např. s Václavem Čtvrtkem?

3. Reaguje současná česká literatura pro děti dostatečně na současné podněty (ať už z hlediska literárního či výtvarného), anebo to podle vás nepatří do jejího „popisu práce“?

Iva Pecháčková, šéfredaktorka nakladatelství Meander

1. Ještě loni počátkem roku se mi zdálo, že situace už ani horší být nemůže. Literatura pro děti, nikým nepodporovaná, nikoho nezajímající, a tudíž nic nesdělující, úrovně setrvale sestupné, se dostala zcela na okraj zájmu veřejnosti – a to za tichého přihlížení všech sdělovacích prostředků. Těch sedm novinářů soustavněji sledujících dění na scéně samozřejmě situaci zachránit nemůže. Teprve na podzim a před Vánoci se mi zdálo, že se probudilo více mladých novinářů (i některých starších renomovaných prozřevších), kteří zjistili, že český knižní trh pro děti obnáší už jen samou komerci, a tak vydání po literární i výtvarné stránce kvalitní dětské knihy je opravdu kulturní událost, o níž by se mělo referovat. A to ještě já si na nezájem zas tak stěžovat nemůžu, autory Meandru alespoň tu a tam někam pozvou, jiní malí nakladatelé to mají ještě krušnější. Na druhou stranu ale s komiksem je to zřejmě ještě horší, jak jsem zjistila teď, kdy chystám nějaké k vydání.

2. To souvisí s výše uvedeným – skutečně za současného nezájmu všech zúčastněných – čtenářů (v rodinách se opravdu už vůbec nečte, a to ani ve vysokoškolsky vzdělaných), sdělovacích prostředků veřejných i soukromých, nakladatelů bojujícím o přežití a stlačujících výši nákladu pod sebezničujících 1.000 výtisků – už prostě nemá pro české děti kdo psát. Umíte si představit autora, který je ochoten pracovat rok dva na rukopisu knihy, za niž dostane honorář 10–15 tisíc korun, což je v Meandru standardní jak pro autory, tak pro výtvarníky? A když si představíte, v jakém poměru jsou honorářové náklady k výrobním nákladům, je to skutečně ostudné. Kvalitně vypravená výtvarná kniha je velmi drahá a bez podpory státu se nakladatelé takových knih prostě vůbec neobejdou. Jistě, granty jsou dobrá věc, ale na MK ČR můžu žádat jen o podporu tří projektů. A kde sehnat peníze na další knihy? Minulý týden se mne ve Vídni na Rakouském svazu nakladatelů a knihkupců ptala mladá šéfredaktorka z prestižního Jungbrunnen (se třemi redaktory vydává 10 titulů ročně, Meander bez jediného zaměstnance jich loni vydal 8), jakou podporu dostávají nakladatelé knih pro děti u nás od státu. Úplně mne to vyvedlo z konceptu – tam totiž všichni nakladatelé, kteří se rozhodnou vydávat pro děti, podporuje stát bez ohledu na to, zda vydávají umělecké nebo komerčně úspěšné tituly. Stejně tak mladé začínající knihkupce. Takže ve srovnatelném Rakousku je nakladatelů vydávajících čistě jen pro děti dvacet, u nás tak čtyři pět a strachujeme se, kdo z nás to první zavře… Mám dojem, že čas se skutečně nachýlil a chceme-li v dětech udržet poslední zbytky zájmu o kultivovanou knihu, budeme muset velmi rychle vytvořit nějakou frontu nakladatelů, autorů, knihovníků a vlivných osobností kulturního života, aby se i u nás prosadila podobná legislativa, jinak kniha pro děti co nositelka trvalých duchovních hodnot v Čechách brzy zajde – a to za tichého nezájmu médií.

3. Občas reaguje. I já jsem se vydala trochu jinou cestou a projekty v Meandru připravuju se zajímavými osobnostmi české kulturní scény, pro něž je tenhle druh umění tak trochu výletem, úletem nebo libůstkou – s tím, že živit se tím nedá. A já přitom mám pocit, že se vývoj české knihy pro děti díky těmto umělcům úplně nezastavil.

Ivo Fencl, spisovatel a publicista se zaměřením na literaturu pro děti

1. Reflexe dnešní české literatury pro děti má nejvíc prostoru na několika internetových portálech či webech: asi tak na dvou. Obecně? v médiích nenachází tolik místa, jako ho mívala třeba ve Zlatém máji – a to včetně jeho zatím posledního čísla, které vyšlo jako příloha Hosta 10/2006. A proč je reflexe málo? Určitě i z toho důvodu, že si pro ni kritikové sami prostor nevybojovali. Děti to za ně totiž neudělají. Oproti dospělým na to ani nemají. A oproti tomu dospělí, ti za četné kritiky svých rádoby dospělých knih bojovat mohou a taky to dělají. To je ovšem jasný nepoměr.

2. Kupříkladu ve Skálově knize Jak Cílek Lídu našel je výtvarná a literární stránka kompaktní. Podobně tomu bývá u knížek Petra Síse, možná s výjimkou té o Mozartovi. Vyrovnáno také máme u titulů nakladatelství Meander a t?řeba v publikaci Dva tucty plzeňských pohádek a pověstí napsané Markétou Čekanovou a Zdeňkem Zajíčkem a ilustrované pseudonymním kreslířem www.vhrsti.cz. Ale jindy i tady zakopneme o nepoměr, přičemž vyšší kvalita bývá vždycky na straně výtvarníků. Výtvarníci zůstávají na výši, zatímco literatura ve vizualizovaném světě upadá – a nikde žádný nový Čtvrtek.

3. Náleží to k jejímu popisu práce! Ale daleko méně než v případě literatury pro dospělé, pročež a tím spíš si takové reakce nalezené v textu určeném pro děti ceňme.

Jana Čeňková, teoretička, historička a kritička literatury pro děti

1. Oproti devadesátým letům minulého století můžeme hovořit o větším prostoru, ale zcela chybí periodikum (případně stálá příloha), která by se věnovala současné české literatuře pro děti a mládež (a i jiným uměním pro děti) soustavně a na profesionální úrovni. Pro mne byla zajímavá spolupráce s Hostem, kde vyšla v čísle 10/2006 vzpomínková příloha na Zlatý máj a aspoň částečně mapovala činnost a zaměření současných nakladatelství, uvedla recenze, anotace nových děl, knihovnické aktivity atd. Ale jedna příloha toto vakuum nevytrhne. O soustavné sledování se snaží časopis Ladění s dotací MK ?R a Pedagogické fakulty MU. V tomto směru jsme na rozcestí, nelze pořád dokola rozmělňovat síly, psát zadarmo a skuhrat. Na webu vedle Portálu české literatury jsou Čítarny.cz, které by mohly být trojstupňové – literárněkritické, informační pro veřejnost a tvořivé pro děti, ale musíme hledat společně cesty pro financování. Tady postrádám zájem MŠMT – na co neustále vymýšlet aktivity, když by stačilo podat pomocnou ruku ji? aktivitám zavedeným? Díky několika redaktorům je slyšet o knihách i akcích pro děti a mládež v rozhlase, občas je jim věnován i větší prostor (Kritický klub). Téměř mimo je veřejnoprávní televize, tam jako by se pořád hledal prostor pro reflexi literatury a kromě Revue 333 a pořadech o básnících jsou tyto kroky neúspěšné. Z denního tisku se snaží informovat MF Dnes (Alice Horáčková), občas Lidové noviny.

 

2. Václav Čtvrtek kromě toho, že byl obdařen talentem, psal ve zlaté éře české autorské pohádky pro děti a mohl se na tvorbu soustředit. Knihy pro děti vycházely ve velkých nákladech, a pokud byl autor pro režim přijatelný, byl socialistickým státem podporován. Do literatury pro děti vstupují nyní básnířky, básníci, výtvarníci, jimž se daří většinou díky malým nakladatelstvím a přijetím malých honorářů vydávat zajímavé texty, které souzní i s výtvarným pojetím: Petr Nikl: Lingvistické pohádky, Radek Malý: František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (il. Galina Miklínová), Magdaléna Wagnerová: Zrnko písku (il. Pavel Sivko), Viola Fischerová: Co vyprávěla Dlouhá chvíle (il. Jan Hísek) a jiná díla. Ale své místo mají i tituly pro malé děti, kde převažuje výtvarné pojetí a text je pouze doprovází (Eva Volfová: O kočičce z kávové pěny, text Tereza Horváthová). Hovoříme zde o krásné umělecké knize, ale do literatury pro děti patří i uměleckonaučná literatura a literatura faktu. Neškodí také podívat se do minulosti a vydávat dobře vypravené tituly z klasického fondu světové a české literatury, což stále více činí většina nakladatelství (Albatros, Baobab, Brio, Knižní klub, Meander aj.).

3. Otázka souvisí s předchozí odpovědí. Vydání krásné umělecké knihy podněcuje kvalitní autory a výtvarníky pro děti psát a malovat, postupně se učí i stále více čtenářů takové knihy kupovat a těšit se s nimi. Podíváme-li se do historie literatury pro děti, můžeme si všimnout, že nejvíce ji obohacují tzv. autoři dvojdomí (tj. píšící pro děti a dospělé) anebo solitéři. Dochází pak k oboustranným podnětům. V současnosti se zamýšlíme nad způsobem vyprávění příběhů. Stále více je obtížné určovat hranice žánrů, vznikly nové varianty žánrů (fantasy) anebo se vracejí s jinými tématy (Bilderbuch, komiks). Stejně tak se rozrušuje věkové vymezení, často čtou děti starší deseti let a dospělí stejné příběhy. A na závěr skok do minulosti: jak dlouho v naší kultuře můžeme hovořit o masovější četbě dětí a mládeže – tak 120–130 let?

Lenka Sedláková, publicistka a kritička

1. Dětská literatura nedostává v médiích takřka žádný prostor, a pokud ano, jde většinou o knižní tipy v rámci nějakého literárního pořadu v televizi či rádiu. Dětská literatura je spíš outsider – vždyť v současnosti se jí už nemusejí věnovat ti spisovatelé, kteří se v minulosti z politických důvodů nemohli účastnit jiné podoby literárního života. Recenze se objevují sporadicky, ale na vině nejsou jenom redaktoři: původní česká literatura pro děti novými, originálními příběhy právě nehýří a ani její jazyková úroveň není vysoká. Obávám se, že českou literaturu pro děti směle převálcovala literatura překladová nebo že se děti vracejí ke starším, klasickým dílům: Rumcajs, Mikeš, Maxipes Fík, Bob a Bobek, pohádky B. Němcové, K. J. Erbena ad. Vždyť i u komiksového Čtyřlístku čtenáři nejvíc oceňují první díly ze 70. let…

2. Výtvarná stránka současné literatury pro děti si udržuje stejně vysokou úroveň jako v minulosti a na rozdíl od mnoha cizojazyčných titulů nepodléhá kýčovitosti. Mnohdy ilustrace knihu takřka úplně „udělají“, text jakoby pokulhával za obrázky až kdesi v dálce. Vezměme si třeba poslední knihu Petra Síse o Mozartovi: ilustrace jsou dokonalé, text chudičký; je to nádherná obrázková kniha, která se ovšem líbí zejména dospělým. Petr Sís není spisovatel, ale výtvarník, který dělá „jen“ výtvarně přitažlivé knihy.

3. Co jsou to současné dětské potřeby? Myslím, že děti mají rády to stejné, jako jsme milovali my, když jsme byli malí: dobrodružství, hrůzu nahánějící strašidla a příšery, vítězství dobra nad zlem, humor, fantaskní svět, ve kterém se mohou setkat s někým nadpřirozeným, prožít to, co nejde prožít ve skutečnosti – chtějí někoho, s kým se mohou identifikovat. Vždyť i autorka Harryho Pottera (kéž by napsala jen první díl) se vyjádřila v tom smyslu, že napsala příběh, jaký si vždycky chtěla přečíst. Vím, že oblíbené, a to zejména u chlapců, jsou kromě komiksů i tzv. game books: knihy s úkoly a více cestami vedoucími k řešení. Připomínají počítačové hry a kluci si ani neuvědomují, že čtou. Proč nepsat zajímavé, a navíc t?řeba i informacemi a hravým nadhledem nabité knihy? Vždyť tak to vyšlo Lucii Seifertové s jejím „hravými“ dějinami. Jde především o to si děti získat. A kdy se podobné tituly, které děti skutečně zajímají, prosadí v našem školství?

Alena Blažejovská, redaktorka Českého rozhlasu–Brno

1. Odpovím z hlediska své profese – dříve existovala např. v brněnském rozhlase samostatná Redakce vysílání pro děti a mládež. Kromě toho existovalo specifické rozhlasové „vysílání pro školy“. Vedle redakce literárně-dramatické (zaměřené tradičně spíše na literaturu a drama pro dospělé) tedy fungovala samostatná několikačlenná redakce, která měla literaturu pro děti v ohnisku svého zájmu. To však bylo bez náhrady zrušeno. Dnes se – mj. vlivem společensko-politických změn – proměnila i funkce rozhlasu, takže místo výchovně-vzdělávací funkce převládá funkce informativní a zábavná. Všechno to spolu souvisí. Celá mediální oblast měla kdysi významnou součást věnovanou dětem. Mám pocit, že nyní (obecně vzato) sféru tvorby pro děti zvláště často pohlcuje komerce a kýč. A komerce a kýč se seriózní reflexe nedočká. Takže na současné situaci se podílí více faktor?.

2. Ano, asi to tak bude. Ty nejmenší děti ovšem číst neumějí, zatímco výtvarnou stránku mohou vstřebávat přímo, nezprostředkovaně. A ty starší zase většinou preferují multimediální prostředky (mj. umělecké) komunikace. Abych pravdu řekla, nenapadá mě jméno kvalitního vypravěče, který by se dnes profiloval jako autor literatury pro děti. Jsou to spíše jen jednotlivá díla, která vznikla vedle básnické či prozaické tvorby pro dospělé. Ale snad: pohádky Karla Šiktance.

3. Do jejího popisu práce to nepochybně patří. A pokud je autorem současný český básník (V. Fischerová, Šiktanc, Šrut), jeho rukopis se samozřejmě projeví, ať píše pro děti, nebo pro dospělé. Smutné jsou hlavně ty případy, kdy autor (anebo i literární kritik či teoretik), který postrádá jakékoliv tvůrčí podněty, doufá, že se uplatní alespoň ve sféře literatury pro děti. Není to aktuální narážka na nějakou konkrétní osobu, spíše shrnutí zkušeností za dvacet let práce v oboru…