Knihy pro velké i malé děti - Meander.cz

Knihy pro velké i malé děti

Ptal se Lubor Falteisek,
Naše rodina 5. 9. 2006 (nekráceno)

Zeptali jsme se Ivy Pecháčkové, majitelky pražského nakladatelství MEANDER, jehož kniha od Violy Fischerové Co vyprávěla Dlouhá chvíle získala cenu MAGNESIA LITERA 2006 v kategorii kniha pro děti a mládež.


Jak je možné, že knížky z Meandru tak často dostávají ceny?

Je dobré vybírat si autory – já si nějak podvědomě vybírám takové, kteří píšou spíš pro dospělé a ke knížce pro děti si sedli z nějakých zvláštních důvodů, například proto, že psali ve vězení a chtěli něco vzkázat vlastním dětem nebo je dětství už navěky nějak poznamenalo, anebo zůstali dětmi dodneška. Že to takhle dělám, jsem si uvědomila až po letech, když už se to opravdu stalo téměř zavedenou praxí. Dobří autoři ukládají dětem do svých knížek velmi závažná poselství, pro která stojí za to knížku nejen vydat, ale také ji krásně vypravit – s neilustrativními ilustracemi na kvalitním papíře v dokonalé grafické úpravě.

Ale ceny dostávají i vaši výtvarníci, nejen autoři

Výtvarný doprovod knížky je v Meandru zcela rovnocenný se slovesným dílem – co se týče výtvarníků, volím nejraději takové, kteří vlastně ani nejsou ilustrátoři a někdy dokonce postupuju tak, že se zeptám malíře, kterého si velmi považuju, jakou knihu pro děti by si rád namaloval, a když mi řekne, že Nilse Holgerssona, tak mu ji prostě vydám a nechám omalovat (to byl příklad prof. Sopka, jehož zamilovanou knížkou Nils v dětství byl). Není vůbec od věci nechat výtvarníka něco napsat, vymyslet celý koncept knihy. Výsledkem bývají typograficky velmi zajímavé autorské knížky a strašně ráda se k takové spolupráci vracím – s výtvarníky Petrem Niklem nebo s Jirkou Černickým je práce na knížce vskutku napínavé dobrodružství, o kterém nikdy nevím, jak vlastně skončí – myslím, že na těch knížkách je to znát, jsou hravé a dokonale nestandardní, jak po výtvarné, tak po literární stránce. Výtvarníci vůbec úplně jinak píšou než zavedení literáti – nenechají se zformovat do tradičního, obecně očekávaného rámce příběhu a docházejí neobvyklými prostředky k překvapivým závěrům. Pohádka o mýtické bytosti Sasance Jiřího Černického, která se málem utopila ve Sladkém moři konzumu se stala téměř mementem naší doby charakterizované hltavým konzumem supermoderní techniky, kterou, jak se člověk domnívá, si podmaňuje svět...

Dá se předvídat, jaké knížky mohou na ceny aspirovat?

Spíš to bývá naopak – překvapí mě, že někdo ocení knížku, kterou považuju za naprostého outsidera, a kolikrát do toho jdu už s vědomím, že tahle knížka se absolutně bude vymykat tomu, co je tu pokládáno za hezké a milé a pro děti velmi dobře stravitelné, ale opak je pravdou. Teď právě jsem doredigovala rukopis Lingvistických pohádek Petra Nikla, které jsou neuvěřitelně hravé a zvukomalebné a barevné a mám dojem, že pohádky, v nichž si autor tak dokáže pohrát s jazykem, u nás nevyšly od dob Jana Wericha, i kdyžjsou daleko neučesanější, spontánnější a mají trochu jinou poetiku. Tak to bude určitě velké překvapení pro děti i rodiče, na které je v nich taky pamatováno.


Zamilovala jsem si také knihu svého olomouckého souseda, básníka Radka Malého, který letos dostal Magnesii Literu za poezii. František z kaštanu, Anežka ze slunečnic je příběh dvou malých bezdomovců na holých podzimních polích a je to vlastně příběh o velké lásce a daleké cestě, kterou musíme ujít, a o tom, že jsme-li si souzeni, musíme se někdy rozejít, abychom se mohli zase sejít. Rozjívené ilustrace jsou od Galiny Miklínové, známé filmové výtvarnice a režisérky.
Také Šárka Ziková, která ilustruje Kouzelný svět Gabriely Pavla Brycze, loňského držitele Státní ceny za literaturu, je velmi talentovaná výtvarnice animovaných filmů. Připravuje teď s Pavlem Bryczem večerníčky, takže se děti dočkají i filmové podoby Gabrielina světa.
Jinak ještě na Vánoce chystám vydat velmi zajímavý fotografický seriál Františka Skály Jak šel Cílek za Lídou, který si autor oblíbeného komiksu Putování Vlase a Brady sám napsal a nafotil a Vrány z Hruškovic Aldouse Huxleyho, které jsou jedinou dětskou knížkou slavného spisovatele – napsal ten půvabný příběh pro svou malou neteř o Vánocích r. 1944 a její rukopis se po desetiletích našel na půdě jednoho domu v Mojavské poušti v Kalifornii. Obrázky k Vránám maluje skvělý profesor Sopko a dělá to trochu jako komiks, takže to zas bude výtvarně hodně zajímavá knížka.

Jak snadno či těžko se oceněné knihy, tedy po literární i výtvarné stránce náročná díla, dostávají ke čtenářům?

Velmi nesnadno. Já mám mnohdy dojem, že se knihkupci už snad nikdy nenaučí prodávat tenhle typ náročnějších knížek. Samozřejmě, že je u nás spousta zapálených knihkupců, kteří ještě stále trvají na tom, že knížka není zboží jako každé jiné a ty krásné skutečně berou jako artefakt a podle toho s nimi nakládají. Od jiných se mi zase před Vánoci vracejí jako neprodejné v banánových krabicích zničené a špinavé tak, že už nemají šanci ani v antikvariátu. Problém je, že je nás málo takových nakladatelů, abychom se pospojovali a vytvořili nějakou zvláštní distribuci – i když už o tom asi tři nebo čtyři uvažujeme a doufáme, že se nám krásné knihy pro děti podaří v knihkupectvích prosadit.