Zájem o literaturu pro děti je rok od roku menší - Meander.cz

Zájem o literaturu pro děti je rok od roku menší

(Portál české literatury, 10. 10. 2005)

Nakladatelství Meander vzniklo v roce 1997 a zaměřuje se na vydávání autorských knih pro děti a mládež. V edici Modrý slon vychází prvních 100 výtisků autorem a výtvarníkem číslovaných a signovaných, a to česky a anglicky; edice Pražské legendy vychází ve verzi anglické, ale také německy, španělsky francouzsky a italsky.

Šéfredaktorkou nakladatelství je Ivana Pecháčková, která o sobě říká:
„Původně komerční inženýrka v PZO Intersigma, kde jsem prodávala Sigma pumpy do celého světa a zpět. Pak Filosofická fakulta UK a po mateřské dovolené překladatelka na volné noze.
V Meandru jsem jediným zaměstnancem, který dělá vše od překladu a redigování rukopisu přes tisk až po donášku knížek knihkupcům, kteří je pak před Vánoci vracejí jako neprodejné.
Ve Švandově divadle pořádám třetí sezónu Literární kafárnu – autorská čtení a besedy s autory a výtvarníky (první čtvrtky v měsíci v 17.30).
Příští rok otevřeme knihkupectví, kde se člověk nebude muset prokousávat kuchařkama k nějaké kloudné knize. Jako dítě jsem čmárala do knížek a naši mě za to nebili.“

Když se dneska hovoří o současné literatuře pro děti, nejčastěji zmiňovanými nakladatelstvími jsou Baobab, Brio a Meander. Dokážete říct, čím se ta „nová“ literatura pro děti liší od té „staré“, kterou vydával a pořád vydává Albatros?

Já se ještě pořád snažím, aby knížky, které vydávám, vypadaly jako knížky z Albatrosu nebo SNDK, prostě jako knihy z mého dětství v 60. letech. Obě nakladatelství vydávala moc hezké knížky, i když na laciném, na slunci rychle žloutnoucím papíru, plném malých dřevíček. Takový už se dnes vůbec nevyrábí.
Když jsem se ho pokoušela sehnat přes firmu Special Papers, dopátrali jsme se nějakého luxusního výrobce v Itálii: Ty dřevěné třísky se tam dodávají nějak strašně složitým technologickým postupem dodatečně a tomu pak odpovídá nehorázná cena. Na výběr z tolika druhůpapírů jako dnes ta nakladatelství tehdy neměla, ale týmy výtvarných redaktorů hlídaly, aby se nevydal nějaký brak, knížky ilustrovali ti nejlepší výtvarníci, pro děti psala řada autorů, kteří pro dospělé psát nemohli nebo v té době nechtěli, a české knihy sbíraly po světě jednu cenu za druhou. Kdo dneska získá nějaké ocenění? Možná Květa Pacovská, a ta tu vlastně nežije. Dnešní produkce Albatrosu a dalších nakladatelských domů v pravém slova smyslu už je někde jinde. Tlak trhu je neúprosný, je potřeba vydělat na platy všech těch redaktorů a marketingových managerů, a kdo z uměnímilovných redaktorů si tam dovolí risknout propadák, kterým přijdou o půl milionu, ten letí. Nezávislý nakladatel si naopak může dovolit vydávat, co se mu líbí, propadne-li mu jeden titul, další rok nevydá nic, ale pak se vzpamatuje a napřesrok si třeba vydá něco, co ho zase ujistí v tom, že ano, tudy ano. Mám dojem, že kultivované Brio má taky trochu problémy s tím, co by vydávat chtělo, ale nemělo, protože francouzský vlastník vyžaduje takové tituly, jaké mají šanci uspět na francouzském trhu.

Proč jste se začali literatuře pro děti věnovat?

Prostě proto, že jsem v žádném nakladatelství nedokázala udat knížku, kterou jsem pro děti vymýšlela během své mateřské dovolené. Byla, pravda, poněkud složitější, ale asi po roce jsem si nakonec sehnala výrobce a vydala ji sama.
Pak přišla na řadu další knížka a pak knížky mých přátel a známých, které jim léta ležely v šuplíku, a pak knížky jejich kamarádů a známých. A to už se z Meandru stala instituce a začaly chodit rukopisy z Česka, Slovenska i USA a já si z nich, ležíc na peci, můžu v klidu jen vybírat… Teda zas taková idyla to není – největší morna vždycky je vydání dalších titulů financovat. Mnohdy si o Vánocích, kdy většinu knížek vydávám, půjčuju od bohatších rodinných příslušníků, přátel, sousedů a kolemjdoucích.

Podle čeho vybíráte k textům ilustrátory?

To je právě na tomhle druhu nakladatelování to nejpříjemnější – ležet si v zajímavém rukopise a dumat, komu z výtvarníků by tak seděl a kdo a jak by měl dělat typografii. A pak se nad knížkou všichni scházíme, vybíráme papír, výtvarnou techniku, děláme zkušební tisky v tiskárně, vymýšlíme a předěláváme obálku… Někdy to chvíli trvá, ale na druhou stranu musím říct, že mi ještě žádný z výtvarníků neřekl ne. Málokterý z nakladatelů jim dá tak volnou ruku – a příležitostí ilustrovat hezké knížky je čím dál míň.
Zvláštní kapitolou jsou v Meandru autorské knížky výtvarníků – do těch se moc ráda pouštím, protože jsou to originály, které pokaždé pohnou stojatými vodami zdejší knižní produkce a aspoň trochu posunou vývoj kupředu. Výtvarníci totiž, mají-li nějaké literární ambice, píšou velmi nestandardně – oni neuznávají taková ta pravidla, jak vystavět byť moderní pohádku.

To, že v ní má být za každou cenu přítomno zlo, připouští snad jen konzervativní František Skála, ale jak nad zlem dobro zvítězí v jeho dalším právě připravovaném komiksu o Putování Cílka a Homéra, to si zatím netroufá říct ani on sám. Na knížce pracoval celé prázdniny, vymýšlel, vyráběl a oblékal své lesní tvory a podle toho, jak vypadají, jim přisuzuje charaktery a fotí je v jejich přirozeném prostředí luk a hvozdů a podle toho vymýšlí jejich příběh. Nafocený komiks Jak šel Cílek za Lídou by měl vyjít v Meandru v květnu, jsem na to fakt zvědavá, protože Franta dokonale ví, jak má vypadat dobrá knížka. No a Petr Nikl už léta píše ty svý úlety, jak on říká, „co mě napadalo, / když jsem kreslil ryby, / které mě napadaly, / když jsem o nich psal.“ A Jirkovi Černickému jsem zas tak dlouho redigovala jeho obsáhlé fiktivní dokumenty k jeho výstavám, až z nich sepsal svůj Dokument z Pohádky o Sasance.

Když se dívám na knížky, které jste vydali, jsou většinou od autorů, kteří si k psaní pro děti jako by jenom odskočili: Vratislav Brabenec od muziky, Viola Fischerová od poezie, zmínění Jiří Černický a Petr Nikl od svých výtvarných projektů, Václav Havel od politiky a dramatu… Nevznikají některé ty knížky na vaši přímou objednávku? Jaká je vlastně vaše vydavatelská politika?

Tak pokud si myslíte, že za ten symbolický honorář, jaký jsem schopna všem těm vynikajícím osobnostem, které jste vyjmenoval, nabídnout, každý s radostí napíše pro děti knížku do Meandru, to mi tedy pořádně lichotíte. Na přímou objednávku nevznikla snad jedna jediná knížka... Vráťa Brabenec, abych to vzala popořadě, vydal několik sbírek kvalitní poezie u Mati. Při svém autorském čtení ve Švandově divadle vyprávěl, že kdysi dávno s Karlem Neprašem taky chystal knížku pro děti z příběhů, které vyprávěl své dceři Nikole. Zapochybovala jsem, že by něco z původního rukopisu ještě někde dohledal, vždyť estébáci tolikrát obrátili domácnost u Brabenců vzhůru nohama, on mě ale překvapil – po pár týdnech povídky přinesl znova napsané a byly skvělé. Místo Karla Nepraše si vyhlídl Matěje Formana a bylo to – knížka právě vychází. Křest bude na koncertu Plastiků ve Vagonu 9. prosince na svatého Vratislava. Podobně to bylo s Violou Fischerovou, která psala kdysi do rádia hru pro děti – ta je dnes s dalšími novými pohádkami v titulu O čem vyprávěla dlouhá chvíle. Co se týče Černického a Nikla, tak oba připravují pro Meander další knížky – Petr Nikl pohádky a Jiří Černický k výročí 12. dubna dokonalou fikci o Gagarinovi. Václav Havel své Pižď uchy napsal do sborníku zakázaných spisovatelů pro jedno německé nakladatelství na podnět Ivana Klímy koncem sedmdesátých let. Doufala jsem jen, že ještě něco dopíše, protože se mu jich zdálo na knížku málo a už končil v úřadě na Hradě. Tři knížky Jiřího Stránského jsou z dopisů dětem z kriminálu (Perlorodky vycházejí také právě teď) a Daniela Fischerová pro děti píše s velkou chutí už dávno.

Zatím jste vydávali knížky českých autorů. Nemáte v plánu podívat se někdy i za hranice?

Ráda bych vydávala něco ze severské literatury – dřív toho vycházelo tolik a teď sotva tak Astrid Lindgrenová. 1. listopadu vyjde po téměř půlstoletí Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona s divokými husami Švédskem od Selmy Lagerloefové. Její knížky se čtou jedním dechem a já je musím svým dětem chodit půjčovat ze zlatého fondu Klementina – to jsme to dopracovali. Nils je v novém přesném překladu Dagmar Hartlové a omaloval ho překrásně barevně Jiří Sopko. Dostal do těch obrázků ty zvláštní severské tóny a světlo – Sopko je velký kouzelník. Nedávno se na půdě jednoho domu v Mojavské poušti v Kalifornii našel rukopis jediné knížky pro děti, kterou napsal Aldous Huxley své malé neteři Olivii o Vánocích roku 1944. Olivia strýčkovi knížku vrátila s tím, aby ji ještě ilustroval. Jenže při požáru v Huxleyho domě se rukopis ztratil a po autorově smrti se na něj zapomnělo. Po dlouhých šedesáti letech byl nalezen v domě Huxleyho sousedů, o nichž se v knížce také píše. Letos ji poprvé vydává známé francouzské nakladatelství Gallimard s ilustracemi žákyně Květy Pacovské. My se na ni můžeme těšit napřesrok – opět s vtipnými obrázky Jiřího Sopka.

Jaký je ze strany čtenářů o dětskou literaturu zájem? Jaké je vlastně její postavení v současné české literatuře? Nedávno si Magdalena Wagnerová stěžovala, že psaní pro děti je pořád považované za druhořadou literaturu…

Zájem je snad dokonce rok od roku menší… Já už kolikrát vydávám jen několik stovek kusů, doufám, že v budoucnu zůstaneme aspoň při těch stovkách. Vždyť dvousetkusový náklad vydává třeba pan Beneš ve své Bonaventuře a jsou to bibliofilie. Fakt je, že dětem kupují knížky rodiče, a tak mám výhodu, že ti intelektuálové, kteří je koupí, si je čtou taky. Někteří je i sbírají, chtějí ty signované (prvních 100 kusů je autorem a výtvarníkem podepsaných) a chtějí se stát subskribenty. Asi má paní Wagnerová pravdu, protože mí autoři vždycky honem honem dodávají, že ta jejich kniha vlastně není jen pro děti a já taky honem honem dodávám, že si ty knížky kupujou a vlastně i čtou i dospělí. Ale proč, vždyť napsat dobrou knížku pro děcka je těžší, než nechat ze sebe vytrysknout tzv. velkou literaturu…?

Rozhovor připravil Radim Kopáč