O knížkách s nakladatelkou Ivou Pecháčkovou - Meander.cz

O knížkách s nakladatelkou Ivou Pecháčkovou

(Babyka, 15. 9. 2005)


Měla jste knihy ráda už od útlého věku nebo vztah k nim se utvářel teprve postupně?

Tak já měla tu výhodu, že jsem měla spoustu knížek poděděných po mámě a jejím bratrovi v dědečkově domě, kam jsem jezdívala na prázdniny a dost často i na víkendy. A k tomu báječnou babičku, která k smrti ráda vyprávěla pohádky. Ty večery v posteli před usnutím, kdy babička vyprávěla vymyšlené pohádky na pokračování patří k tomu nejkrásnějšímu, na co z dětství vzpomínám. Pohádky, které nám vnoučkům babička, náruživá čtenářka, vyprávěla, byly tak bohaté na obrazy a nejrůznější hrdiny, že mi leckdy pak knížky připadaly chudší a nezajímavé, zvláště, když byly jen černobíle ilustrované, v takových případech jsem vzaly do ruky pastelky nebo vodovky a vymalovala a domalovala si je po svém.

Vás nekárali za to, že jste si jako dítě čmárala do knížek?

Ne, na svou obhajobu musím říct, že v těch poděděných knížkách už bylo tu a tam něco domalováno, máma i její bráška taky měli fantazii, takže já jen domalovávala, co ona dva nestihli. Vzpomínám na Karafiátovy Broučky s překrásnými Wenigovými ilustracemi, které jsme takhle po dvě generace domalovávali. Měly totiž úžasné celostránkové barevné ilustrace a pak malé černobílé kresby rozházené tu a tam v textu. Ty si úplně říkaly o to domalovat je podle těch barevných. Vzpomínám si ale, že dědovi to vůbec nevadilo. Sám amatérsky maloval obrazy a nám dětem na požádání pokaždé něco nakreslil. Byl ředitelem střední školy a psal dokonce i učebnice, ke kterým si dělal první kresby.

Jaká byla vaše nejoblíbenější pohádka, kterou vám babička vyprávěla?

Moje nejoblíbenější pohádky byly ty vymyšlené. Babička měla opravdu úžasnou fantazii. Měli jsme taky chuť hned něco psát, pamatuju, že v druhé třídě jsem začala psát do takového velkého tlustého sešitu - Péťova knížka se to jmenovalo... Jinak my měli rádi Erbenovy pohádky a Boženu Němcovou, ale taky Andersenovy a Wildovy kouzelné pohádky, z těch asi nejvíce Šťastného Prince. Ale moc se mi líbily i ty staré poděděné knížky, kde se mluvilo o Pánu Ježíšovi, jak chodil po světě a zkoušel povahy lidí a knížky, kde vystupovali taky andělíčkové, věc zcela nebývalá za Komančů, jak dnes říkají moje děti...

Dá se láska ke knihám dětem vštípit, i když ony samy třeba zpočátku nemají zájem? Jakou máte osobní zkušenost s dětským čtenářem? Kde může člověk dělat chyby, když se snaží dítěti přiblížit svět knih?

Ale láska ke knihám se dětem MUSÍ vštěpovat! Jinak jim partnerem pro život bude jen počítač – a to je paradoxně hrozně ochudí. I když tam je všechno daleko snadnější, lákavější, zábavnější a já nevím jaká ještě adjektiva děti vždycky používají, když doma ohlašuju výpravu do knihovny a tahám je od toho geniálního zařízení. Blbé je, že máme doma 3 počítače, a tak to vážně musím hlídat. Dětem je skutečnětřeba od malička číst, před usnutím a o prázdninách a kdekoli to jen trochu jde. Je moc dobře, když čtou rodiče, dětem pak přijde zcela samozřejmé, že knížka patří k životu stejně jako PC. Rodiče také většinou dětem knížky kupují a vybírají to, co bude jejich potomek číst. Pokud sedí každý večer jen před televizí nebo se dokonce perou s dětmi o to, kdo bude hrát hry počítači, horlivého čtenáře těžko vychovají.

Kam původně směřovaly vaše kroky po absolvování povinné školní docházky? Co všechno jste dělala, než přišel nápad založit knižní nakladatelství?

Tak já myslím, že nakladatelství se málokdy zakládá v tom pravém smyslu slova. K nakladatelování se podle mých zkušeností člověk skutečně dostává řízením osudu. Já jsem původní profesí komerční inženýrka – bavily mě jazyky, tak jsem nastoupila do podniku zahraničního obchodu a prodávala tam čerpadla do Anglie a do Itálie. Když jsem pak byla s dětmi na mateřské dovolené, přivydělávala jsem si překlady. Jednou jsem dostala do ruky k překladu tak hloupou věc, že jsem si řekla, že bych to sama napsala daleko líp a vznikl netradiční adventní kalendář, s nímž jsem začala obcházet velká nakladatelství. Všude se moc líbil, ale byl příliš originální a tudíž jeho výroba natolik drahá že mě všude odmítli. Tak jsem si řekla, že si výrobce seženu a vydám ten zázrak sama. Po téměř dvou letech shánění peněz a výrobce byl Adventní kalendář na světě a loni se dočkal velmi úspěšného 2. vydání.

Pro Vaše nakladatelství je typická snaha vydávat knihy, které jsou nejen obsahově hodnotné, ale mají také kvalitní výtvarný doprovod a propracovanou typografii. Postrádala jste tento typ knih u jiných nakladatel?
Přesně tak, postrádala jsem typ těchto krásných knížek pro chytré děti, jak s oblibou říkám: dětem z takových knížek musí být hned jasné, proč se vlastně říká „krásná literatura“. Když dětem nenabídneme knížku, která je s láskou a s největší péčí udělaná, tak to je pak vážně lepší nechat dítě sedět u toho počítače.

Mohla byste trochu přiblížit, co nakladatelská činnost obnáší? Co je na ní nejtěžší? Jaké problémy musíte nejčastěji řešit?

Činnost malého nakladatelství obnáší všechno od A až do Z: vyhodnocení došlého rukopisu, který je pak nutno ve spolupráci s autorem několikrát zredigovat, případně překlad z jiného jazyka do češtiny, nebo naopak, z češtiny do jiných jazyků, což taky dělám. Následuje hledání pro daný text nejvhodnějšího ilustrátora a pak ve spolupráci s nějakým renomovaným grafikem výběr papíru, tiskové techniky a tiskárny a knihárny. Když je knížka vytištěná a svázaná, je ještě nutné představit ji veřejnosti, což se dělá na slavnostním křtu někde v nějakém velkém knihkupectví nebo třeba v divadle, a postarat se o její distribuci, tj, rozvoz do všech knihkupectví.

To vše jsem ještě do letoška dělala všechno úplně sama, teď mám na výrobu knih technickou redaktorku, která dohlíží na vše potřebné v tiskárně, což je velká úleva. Právě v tiskárně, protože jsem tomu pořádně nerozuměla, jsem musela čelit největším problémům. Při tisku chodím schvalovat každý arch, takže knížky jsou doslova vypiplané nejen po obsahové stránce.

Jinak největší problém, s nímž se setkávám neustále, je neochota knihkupců a distributorů nabízet nestandardní knížky, které jsou přece jen o dost dražší, mají nekomerční obálku a zásadně nemají lamino, z něhož já prostě dostávám husí kůži.

Jak s knihkupci jednáte, podaří se vám je přesvědčit, aby vaše knížky prodávali?

Jde to těžko, přesvědčí je vždycky až ty ceny, které knížky z Meandru stále někde sbírají a MK ČR je vozí po různých veletrzích po světě, kde rádo ukazuje, že to s knižní produkcí pro děti není u nás zas až tak tragické, což ale je. Je to věčný boj, ale musím říct, že po těch téměř 8 letech, už docela vím, na co oni slyší, a stále se to lepší.

Jakým způsobem oslovujete a získáváte „své“ autory – například Jiřího Stránského nebo Danielu Fischerovou a také ty vynikající výtvarníky – už se vám stalo, že někdo odmítl vaši nabídku ilustrovat toho či onoho autora?

Tak s panem Stránským jsem se seznámila úplně náhodou ve Francii v domě našich známých, kde jsme je měli střídat a pan Stránský tam v rozdrbaném námořnickém triku uklízel něco na zahradě. Já jsem ho manželovi z auta ukazovala – Hele, támhleten starej Francouz vypadá úplně jako Jiří Stránský, nezdá se ti? Zasmál se tomu, ale bylo to tak – už jsme byli na místě a skoro tam domluvili vydání Povídaček pro moje slunce. Daniela Fischerová je dobrá kamarádka pana Stránského a tak to jde pořád dál... Výtvarníci jsou taky většinou mí známí a kamarádi, Petra Nikla například znám ještě ze školy. Je ale fakt, že o tom vždycky moc dlouho přemýšlím a roky čekám, až se objeví něco vhodného pro výtvarníka, kterého jsem třeba předem vyhlídla. Tak to bylo v případě zcela mimořádného grafika Jan Híska, jemuž jsem nabídla ilustrovat pohádku Violy Fischerové. Ještě týž den, co jsem mu dala rukopis, volal, že to udělá. Ono je taky ale pravda, že zas tolik možností k ilustrování zdejší nakladatelé nenabízejí ...

Vydáním knihy vaše práce ještě nekončí, co všechno musíte ještě udělat pro to, aby se kniha dostala ke čtenáři a naplnila tak svůj smysl? Co je znakem kvality a na co nakladatel nesmí zapomínat, aby jeho knihy nezapadly nepovšimnuty?

O tom už jsem mluvili, důležitá je propagace – pár inzerátů je nutné dát, hodně práce pro knihu udělají také recenzenti, jímž posílám tak 20 výtisků, protože jejich recenze v tisku jsou vesměs velmi pochvalné. Pak je nutné jezdit na veletrhy – alespoň na Svět knihy v Praze, na Veletrh dětské knihy do Liberce a na Podzimní knižní veletrh do Havlíčkova Brodu, tam je skvělá rodinná atmosféra. Tu a tam je dobré vypravit se i na největší světový Veletrh dětské knihy do Bologne a do Frankfurtu, aby nakladatel viděl, co se děje v tom stále více globalizovaném světě, kde už pomalu knížky v Japonsku v Americe i v Čechách začínají vypadat stejně „-)))) Znakem kvality je VŽDY dokonalá typografie, kvalitní papír a precizní tisk a vazba. Na tyhle věci osobně dohlížím.

Jak se vám daří skloubit podnikání a starost o rodinný krb?

Tak to je horší, babičky v Praze nemajíce, trápili jsme se všelijak, ale děti už jsou teď poměrně soběstačné, takže s manželovou pomocí to zvládáme dobře.

Co patří mezi nejprodávanější knihy Meandru?

Paradoxně je to knížka, kterou jsem psala ještě na mateřské dovolené Legenda o Golemovi, která se dočkala už třetího vydání a prodává se v mnoha jazycích. Ale to je tím tématem, mystériem kolem dvora císaře Rudolfa a záhadami kolem rabbiho Loewa... Velmi dobře se prodávají také Pižďuchové Václava Havla, říkal mi, že ji po něm pořád někdo chce. Musel jich rozdat už docela hodně.

Prozradila byste, jestli vydání některé z vašich knih provázela nějaká mimořádná nepřízeň osudu?

Nemůžu říct, každá knížka je radost a pokaždé velké dobrodružství... Zvláště s tak dobrými autory a výtvarníky, kteří se navzájem inspirují a někdy to dopadne úplně jinak, než jsem si původně představovala. Snad jen jednou jsem měla smůlu v případě moc pěkného rukopisu Ivana Klímy. Už jsem na knížku dostala od ministerstva kultury i grant, ale on trval na tom, aby ji ilustrovala jeho dcera, tak knížka nakonec nevyšla a grant jsem vrátila

Vydala jste i knihu Václava Havla o Pižďuších. Jde o pohádky, v nichž se nezapře absurdní dramatik, proto budou zřejmě srozumitelné až v pozdějším věku. Jak se Vám podařilo získat ke spolupráci právě Havla?

To bylo úplně jednoduché – počkala jsem až skončí v prezidentském úřadě a ještě na Hrad za ním zašla a přinesla mu nějaké knížky, které jsem už vydala. Pan prezident měl ve své skromnosti jen obavu, není-li jich do knížky málo a zda to ještě dnes dětem něco řekne (Pižďuchy psal v 75. roce do sborníku pohádek zakázaných českých spisovatelů pro jedno německé nakladatelství.) Ubezpečila jsem ho, že není a že knížku mi přinesla ze školní knihovny dvanáctiletá dcera, která nám z ní četla při večeři a nechala hádat, který náš spisovatel tohle napsal. Vzpomínám, že jsem to ani napotřetí neuhodli...

Co Vám v poslední době způsobilo největší radost?

Tak asi se ode mne čeká jiná odpověď, než to, že jsem si před týdnem konečně koupila auto, i když 6 let staré z autobazaru? Vždycky totiž peníze, které jsem na auto ušetřila, skončily v nějaké knížce :-)) Ne, vážně, mám velkou radost z dětí, s nimž jsem teď trávila prázdniny a strašně jsme si to užili, moc rychle rostou a je to škoda. Jinak Matěj Forman teď odevzdával ilustrace ke knížce Vráti Brabence a jsou překrásné. Nemůžu se té nové knížky ani dočkat.

Vlastnit nakladatelství krásné literatury asi není zlatým dolem, čemu všemu se ještě věnujete?

Překládám, taky červenou knihovnu, když mám v tiskárnách dluhy, ale už to není tak krušné jako v těch začátcích.

Pomáháte také v Křesťanské poradně pro ženy. V čem vidíte smysl činnosti takových spolků? Proč jste se rozhodla věnovat ještě i zbytek svého volného času neziskovou prací pro druhé? Dokázala byste charakterizovat důvod, proč by člověk něco takového měl udělat?

Myslím, že dobrovolnou práci pro jiné by měl dělat každý člověk, nejen věřící. Naplní ho to víc, než cokoli jiného, než báječná dovolená nebo super nové auto (viz výše :-) Mám radost, že na gymnáziu, kam chodí má dcera, se takový předmět dokonce snaží zavést a ve světě na západ od nás už je to zcela běžné... Uvidíte, že za pár let to bude dělat skoro každý.

Rozhovor s nakladatelkou Ivou Pecháčkovou vedla Veronika Pavlů