Iva Pecháčková, cesta od Broučků přes Stevensona a Styrona k Pamukovi - Meander.cz

Iva Pecháčková, cesta od Broučků přes Stevensona a Styrona k Pamukovi

Čítárny, 15. 12. 2008


Jako úplně malé dítě jsem milovala Andersenovy pohádky, Broučky a Kytici – to mi doma museli číst stále dokola, obrázky jsem si v těch po rodičích zděděných knížkách sama domalovávala vodovkama, za což mne díkybohu nikdo netrestal.

Jako odrostlejší dítě jsem četla verneovky a foglarovky, které koncem šedesátých let začaly hojně vyházet a pak knihy z edice KOD (Knihy odvahy a dobrodružství), takže to byla vysloveně klučičí literatura a přišlo mi moc líto, že Rychlé šípy mezi sebou neměly ani jednu holku (zvláště když pak v 68. roce mohl vyjít ten všemi milovaný komiks).  
Taky knížky Ericha Kastnera a R. L. Stevensona  a jsem zhltla, první knížka, kterou jsem četla v angličtině byl právě  jeho Treasure Island, překládaný jako Ostrov pokladů.  Když jsem z toho povyrostla, líbil se mi Remarque – nejvíc Tři kamarádi a Francis S. Fitzgerald – Velký Gatsby, Něžná je noc a jeho povídky.




Na gymplu už jsme se přes ně dostali k Hemingwayovi, Steinbeckovi, Vonnegutovi a dalším Američanům, moc mne tehdy brala Sophiina volba od Styrona. To už jsme všichni ve třídě četli Kafku a Joyce a byli jsme za intelektuály.

Na vysoké pak na koleji věčně kolovali beatnici (hlavně Ferlinghetti, Corso a Ginsberg a ty už mi zůstanou nadosmrti) a pak knížky, které tehdy nemohly vycházet, dodnes mám nejradši Ludvíka Vaculíka – Český snář nebo Morčata, ale i Jak se dělá chlapec nebo jeho skvělé fejetony.

Dnes čtu hlavně rukopisy, na nichž pracuju))) a snažím se sledovat, co vychází pro děti doma i ve světě – přiznám bez mučení, že Harry Potter se mi líbil moc, byť jsem stihla přečíst jen dva díly.

A něco navíc z cesty do Turecka
Před pár týdny jsme se vrátili z cesty po Malé Asii a hlavně z Istanbulu, což je fascinující město, v němž se po staletí stýká naše západní civilizace s východní a dodnes se mi ta tepající barvitá megapolis zdá velmi tolerantní. Turecko je jediná muslimská země na světě s demokratickým zřízením, lidé jsou neuvěřitelně přátelští a pořád čtou! Těch knihkupectví, co je ve větších městech na každém rohu…  Četla jsem si tam cestu do Istanbulu Miky Waltariho, ale místo toho, abych si vzala některý z jeho románů, které se v Istanbulu odehrávají, sáhla jsem konečně po Orhanu Pamukovi Jmenuji se červená, jehož skvělý překladatel Petr Kučera za něj dostal Magnesii Literu za překlad a málem i (místo Petra Nikla) hlavní cenu Kniha roku. Je to skvěle napsaný dobrodružný román z prostředí středověkých osmanských iluminačních dílen v Istanbulu a já si jím ještě prodlužuju ty krásné pestré prázdniny.