Eva Prchalová: Cesta svatým Vítem - Meander.cz

Eva Prchalová: Cesta svatým Vítem

 Ilustrace: Lela Geislerová

AMOS A VILÉM JSOU BRATŘI

“Nepřipadá ti divný, že naše máma a táta byli taky malý děti?” zeptal se Amos Viléma, když večer leželi každý ve své posteli v jejich společném pokoji. Vilém byl Amosův mladší bratr, už pořádně ospalý, ale za nic na světě by to nepřiznal. Amosovi se chtěl ve všem vyrovnat, chtěl mít stejné ponožky, stejné porce jídla a být tak dlouho vzhůru, jako on. Kousal se do ruky, aby neusnul.

“Malý děti?” uchichtl se Vilém, jako kdyby si tuhle možnost nikdy nepřipouštěl. “Maminka možná, ale táta těžko.”

“Samozřejmě, že byli malí” přerušil ho Amos nervózně. “A před tím nebyli vůbec, než se narodili jako mimina. Malý mimina, který nic neuměj, jen čučet.”

“A řvát”, dodal Vilém. Vzpomněl si totiž na všechna protivná mimina, která měl tu čest potkat.

“Řvát samozřejmě. To je v tom věku normální. Ty sám jsi řval jako tur.”

Amos dobře věděl, že se to Viléma dotkne. Dělalo mu dobře, když se mu podařilo bratra vyprovokovat. Ostatně, nebylo to nic těžkého.    

“Neřval jsem jako tur. Tur je blbost.”

“Ale řval. Jako stádo turů. Ležel jsi rozpláclý na zádech v kočárku a díval ses na břečťan.”

“Nedíval jsem se na břečťan. Nikdy!”

“Ale díval. Máma tě vždycky natočila s kočárem k břečťanu. Říkala, že tě pohled na něj rozptýlí a nebudeš se nudit. Ale ty ses nudil a tak jsi řval. Měl jsi na sobě světle modrý dupačky s obrázkem veverky. Byl jsi rudý od toho řevu jako řepa.”

Vilém vzal polštář a mrštil jím po Amosovi.

“Byl jsi rudý a zpocený a nechtěl jsi ležet. Chtěl jsi sedět, ale nešlo ti to, zatínal jsi svaly, jak ses snažil a vypadal jsi přitom jako stará pouštní želva.”

“Pouštní želva? To těžko. Má jenom čtyři prsty a já mám pět!”

Vilém byl sice ještě malý, skoro o pět let mladší než Amos, kterému bylo třináct, ale o přírodě toho věděl hodně.

“Vypadal jsi jako pouští želva a konec !” shrnul to Amos.

Vilém měl nejblíž po ruce světelný globus na poličce nad postelí, dárek k letošním Vánocům. Matným světlem skrze moře a kontinenty zpříjemňoval večerní atmosféru v pokoji. Chňapnul po něm a výhružně se napřáhl, prudkým pohybem vytrhl šňůru ze zásuvky a v pokoji se rozhostila tma.

Amos toho bleskově využil a změnil polohu.   

 

Vilém stál na posteli, ve tmě, se zhasnutým globusem v ruce a myslel na to, co ho učila maminka. Ať zavře oči a počítá hvězdy na obloze, která se před ním otevře.

Některé hvězdy blikaly a rytmicky pulsovaly, ozařovaly vesmír široko daleko. Vilém věděl, že chtějí být spočítány. Když některou spočítal, vyhasla a mohla odpočívat.

Osvobozoval už patnáctou unavenou hvězdu, která ale nečekaně zazářila ještě víc a on si musel dát ruku před oči, jak ho její bledé světlo oslepovalo. A potom ho něco zabolelo. Došlo mu, že ne hvězda tolik svítí, ale lustr v pokoji a táta, že ho drží pevně za rameno.

Už se zase zlobil.

I máma se často zlobila.

Když byl Vilém menší, vynucoval si, aby byla pořád šťastná. “Mluv na mě hezky, mami. A usmívej se!!! Usmívej se hodně a hned.”

Ale mámě se někdy nechtělo. “Budu se usmívat, až na to budu mít chuť. A až budu mít důvod”, říkala a mračila se dál.

Ale Vilém se s tím nechtěl smířit. Stoupal si na židli, věšel se jí na krk a snažil se natáhnout jí koutky úst do úsměvu. Nebo se na ni s Amosem vrhali spolu. Jeden jí držel hlavu a druhý jí natahoval koutky. Někdy ta jejich urputnost byla tak směšná, až se máma nakonec rozesmála.

KDO JE SVATÝ VÍT?

Dům, ve kterém bratři s rodiči bydleli, měl šest pater. Jejich byt byl až úplně nahoře. Z oken viděli na střechu protějšího domu. Od rána do večera se na ní procházeli holubi. Vykračovali si sebejistě po okraji střechy a nevypadalo to, že by je trápila závrať.

Ten, kdo umí létat, nemusí se bát, že spadne.

To těm ptákům často Amos s Vilémem záviděli, tuhle životní výhodu. Nemuset tak chodit dveřmi a vždycky jen vyskočit z okna a být dole.

Rádi by si taky tak vykračovali po parapetu nebo okapové rouře.

Rádi by občas seděli na televizní anténě a dívali se do dálky.

Rádi by se vznesli a letěli.  Letěli daleko, až do ztracena, kde je to nové a neznámé.

Bylo toho dost, co by rádi dělali, ale nemohli.

Aspoň, že byl v domě výtah. To snad trochu, i když opravdu jen trochu, mírnilo nešťastný fakt, že nemají výhody létavého ptactva. Plynule a lehce stoupali a klesali výtahem nahoru a dolů, stačilo jen zmáčknout knoflík.

Dřív žili v domě, kde výtah nebyl. Těch 60 prošlapaných schodů k jejich bytu dost nenáviděli. Dolů se dalo jezdit po zábradlí, ale dostat se nahoru vždycky znamenalo zbytečně vyčerpat spoustu energie.

V novém domě byl ale výtah, šetřil jejich energii, sloužil a neodmlouval.

Hned si ho oblíbili natolik, že ho chtěli oslovovat důstojně. A tak mu dali jméno. Vybrali mu vznešené jméno Vít. Nebýt gramatické komplikace s í, ý- mohl své jméno obsahovat ve svém názvu. Později, když jejich vděčnost k němu rostla, ho nazvali výtahem svatého Víta.

Byl to nový, moderní výtah z nerezu se strohým a výsostně funkčním designem.  V sympatiích k němu se bratři výjimečně shodli. Vlézt do něj totiž znamenalo překonat jistý druh strachu a prožít pokaždé malé dobrodružství.

Když ráno odcházeli společně do školy, přivolat svatého Víta byl rituál. Poslušně přijel a čísi neviditelná ruka zasunula dveře do boku.  Za nimi vzápětí zmizela stěna z kouřového skla. Nastoupili a dveře se opět zasunuly s šumivě vlídným, mechanickým zvukem. Na dveřích nebyla žádná klika, nic, čím by si mohli jen tak otevřít. Byli uvězněni, zcela bezbranní, odkázaní na domněnku, že moderní technice se dá bezezbytku důvěřovat.

Amos se tím moc nezatěžoval. V nasvíceném zrcadle, které tvořilo část jedné stěny, zkoumal svoji pleť. Sklesle počítal přírůstky množících se akné pupínků. Upravoval si vlasy tak, aby se co nejdivočeji rozprostíraly na jeho čele a zároveň padaly do oka. Účes, který vyžadoval tolik úsilí, měl vypadat, jako by si vlasy jen tak ve spánku přeležel a ráno neučesal. Bylo to velmi rafinované.

Vilém zrcadlo zatím ignoroval, o to víc vnímal těch pár vteřin izolace v neprodyšně utěsněném prostoru, než se dostali do přízemí. Postupně si začínal zvykat, ale prvních pár jízd stál v kabině strnule, ani nedutal a celým tělem se mu šířilo šimravé napětí a skoro až posvátná bázeň.

“Amosi?” šeptal a snažil se působit uvolněně. “Co když se to zasekne?”

“Co?” Amos si zaťukal prstem na čelo. “Proč by se to mělo zasekávat, posero!”

“Když se to zasekne, tak nás odtud nikdo nevydoluje” přemýšlel dál nahlas Vilém a cítil, jak mu po zádech stékají krůpěje potu.

Připadalo mu vždycky jako zázrak, když výtah dole opravdu zastavil, otevřel se a oni mohli vystoupit.

Někdy se špatně vyspal a ráno neměl náladu. To si potom netroufal jet a šel raději pěšky. Byl toho názoru, že člověk musí být v určitém speciálním rozpoložení, aby mohl něco tak nebezpečného, jako je cesta moderním výtahem, zvládnout. Byla to přeci jízda volným pádem skrz celý vysoký dům. Mezi tím a blouděním vesmírem v kosmické raketě nebyl až tak velký rozdíl.

Ohraničený prostor, který se zčistajasna oddělil od skutečnosti a řítil se kamsi tmou, do neznáma.

Bál se i o Amose, který se mu vysmíval s chtěl jet sám. “Co když se to dnes nějak zvrtne?” myslel si Vilém a přesvědčoval bratra, aby s ním seběhl těch šest pater pěšky. Někdy se mu to podařilo, když ho nalákal na závod. Amos závodil rád, zvlášť při reálných šancích na vítězství.

Výtah se dal poslat dolů sám, nemuseli do něj vůbec nastoupit. Bylo potřeba jen zmáčknout spodní knoflík. Oba náramně bavilo, soupeřit se svatým Vítem, kdo bude dole dřív. Ne jen tak, s výtahem, ale s něčím, co se jeho prostřednictvím transportovalo dolů. Hráli si, že to tam teleportují.

Nejdřív to byly aktovky, čepice nebo třeba žvýkačka. Později posílali dolů některé části svého těla. Vlas, ustřižený nehet, řasu, zaschlý sopel, odloupnutý strup a měli z toho legraci, že je něco z nich později nebo naopak dřív v přízemí než oni sami.

Když je i tohle omrzelo, přišel Vilém s nápadem posílat dolů slova, která před tím do kabiny zařvali, nebo celé věty, kterým nikdo nerozuměl, jen oni sami.