Blog - Meander.cz

 

 

Co má společného Jezulátko s Modrým slonem?

Rozhovor vyšel v příloze Katolického týdeníku, Pražském Jezulátku.

Knížek pro děti dnes vychází nepřeberné množství. Najít mezi nimi ale ty, které opravdu za něco stojí, není vždy snadné. Zvláště když nejde o časem prověřenou klasiku. V případě nakladatelství Meander však sáhnete po dobré knížce s jistotou. O příběhu tohoto nevšedního nakladatelství a o tom, co má společného s Pražským Jezulátkem či pěší poutí do Santiaga de Compostely jsme si povídali s IVOU PECHÁČKOVOU, která Meander před sedmnácti lety založila.
 
Jak se z tebe vlastně stala nakladatelka?
Řízením osudu, jak už to u takových profesí ostatně bývá. Po vysoké jsem nastoupila coby komerční inženýrka v Intersigmě a ve firmě překládala čerpadlářský slovník. Na mateřské dovolené jsem pak pokračovala s překlady odborné literatury a s krásnou literaturou jsem začala někdy v roce 1995 pro nakladatelství Maťa. Tehdy se mi dostal do rukou líbivý americký vánoční kalendář, ve kterém byly příběhy, jak skřítci vyrábějí dětem k Vánocům dárky, jak je pak sobi se Santou rozvážejí a komínem spouštějí dětem atd. Řekla jsem si: Tak tohle překládat nebudu – u nás přece nosí dětem dárky Ježíšek! Tak jsem radši vymyslela a napsala náš Český adventní kalendář v pětadvaceti knížečkách. A ještě se nám přitom, jak jsme si s tím s dětmi hráli, podařilo vymyslet takovou skládačku z různě velkých formátů knížek na principu puzzle – dokonce jsem si to nechala patentovat jako chráněný průmyslový vzor. Jenže kdo takovou složitou knihu vydá? Sehnat nakladatele byl obrovský problém. Náklady na výrobu byly velmi vysoké, neboť celé veledílo se nedalo vyrobit průmyslově, ale muselo se knihařit ručně v knihárně. Nakonec jsem se rozhodla, že ho vydám sama – a rok jsem sháněla výrobce i peníze na vydání. Knížka byla úspěšná, náklady se vrátily, a tak jsem si troufla na další tituly.

Čím jsi po kalendáři pokračovala?
Začalo se to odvíjet tak nějak samo. Kamarádila jsem tehdy se studenty z pražské AVU, se sochařem Mariem Kotrbou, se kterým jsem se znala už od dětství, a s dalšími, s nimiž bydlel na koleji u Karlova mostu. Jedním z nich byl i Petr Nikl, bydleli spolu na pokoji. A Petr si už jako student na Akádě pro sebe vyráběl ty své zvláštní hravé knížky a hrál podle nich třeba loutkové divadlo – to byly ty dnes už slavné akce jako Malostranské nebo Vysočanské dvorky, bytová divadla atd. Jednu z těch jeho „školních“ knih (Žluté lvy) jsem vydala teprve vloni. Petr Nikl nakreslil také kulatého Modrého sloníka, logo naší knižní edice, kterou jsem vymyslela pro umělecké (dnes se jim říká artové) knihy našich předních autorů a výtvarníků. Jsou upravené výraznými českými typografy a knižními designéry a první stovka je daným autorem a výtvarníkem číslovaná a signovaná. Edice Modrý slon je pro Meander skutečně klíčová, dostává nejvíce literárních a výtvarných cen, byť k ní přibyly i další dvě edice: Pražské legendy a komiksová PRO EMU.

Proč právě Modrý slon?
Slon nosí štěstí a je to takový sympaťák s hroší (resp. sloní) kůží, kterého nic nerozhodí. Chtěla jsem, aby byl nalakovaný modře, protože tu barvu mám asi nejradši – je to barva nebe a moře a hodí se také k modrému říčnímu meandru.

A jak jsi přišla k názvu Meander?

Ten vymyslel můj muž. Zejména v začátcích mi radil, jak vymyslet distribuci, kde sehnat peníze nebo co si počít s různými rukopisy, a tak mi poradil i název pro nakladatelství. Líbí se mi, jak děti slovo „meander“ vyslovují. Mají ho vždycky plnou pusu.
Když jsem s nakladatelstvím začínala, zela tady, co se týká původní dětské literatury, černá díra. Až do půli devadesátých let, kdy jsem byla s dětmi na mateřské, vycházely samé disneyovky a staré prvorepublikové šlágry jako Kája Mařík, Gabra a Málinka či Marbulínek. Jako by se zapomnělo, že tu máme také literáty a ilustrátory, kteří umí skvěle psát a kreslit. Zvláště pro děti, jejichž výtvarné cítění se teprve formuje, je velmi důležité, aby knížky byly velmi kvalitně ilustrovány a pečlivě vypraveny. Tím myslím nejen literárně, ale i po stránce designu. Snažím se na knižním papíru i potahu na obálku nijak nešetřit, a tak je mnoho našich knížek svázáno v krásném plátně nebo v různých ušlechtilých potahových papírech.

Vedle edice Modrý slon připravuješ také knížky v edici Pražské legendy…
To je vděčná edice, díky níž mohu financovat vydávání uměleckých, nekomerčních knížek nebo prvotin či některých dalších jen pomalu prodejných děl. Prvním titulem v této edici byla knížka legend o Pražském Jezulátku. Právě díky ní si mohu dovolit vydávat ty vyšlechtěné knížky v edici Modrý slon, což považuji za malý zázrak. Zjednodušeně se dá říct, že moje cesta k vydávání knih vedla skutečně právě kolem Jezulátka.

A co tě přivedlo k legendám o Jezulátku?
Občas jsem do kostela k Jezulátku chodívala a poznala se tam s bosými karmelitány, kteří tam v klášteře žijí. Tehdy, pár let po revoluci, tam byli mezi jinými i dva italští otcové, kteří mi říkali, že by rádi měli nějakou knížku o Jezulátku pro děti. A tak jsem jim tu knížku podle různých legend záhy napsala a přinesla.

Jaký je tvůj osobní vztah k Jezulátku?
Přesně, jak říkáš – osobní. Vidím v něm malého Ježíška, svým způsobem důvěřivého a naivního jako dítě. Pro mne je v něm ztělesněna Kristova bezelstná důvěra v nás lidi, kteří ho vlastně stále znovu zklamáváme… A on nám stále znovu odpouští a stále znovu věří, že opravdu chceme být lepšími. Vidím v něm tu dětsky čistou duši.

U nás v Čechách je tradice úcty k malému Ježíškovi bohužel nepříliš rozšířená, ale měla jsem možnost poznávat ji delší dobu ve Španělsku a Latinské Americe, kde je opravdu velká a láskyplná. Přitom je podle mě velmi vhodná třeba pro výchovu dětí, kterým je Jezulátko mnohem bližší než trpící ukřižovaný Ježíš. Třeba právě ve Španělsku visí v tmavých setmělých kostelích na křížích černý zkrvavený Kristus s tváří zbrázděnou bolestí a strašlivým utrpením... A pak přijdeš k usměvavému Jezulátku s líbeznou tvářičkou, krásnému malému králi oblečenému v hermelínu, a máš pocit, že tě ozářilo slunce. To se dětem líbí a je jim to blízké. Moje děti se k Jezulátku velmi důvěrně modlívaly a myslím, že ten vztah trvá, i když už skoro dospěly.